Syndrom vyhoření, burn-out: Jaké jsou jeho příčiny, příznaky a fáze?

Klíčem k předcházení syndromu vyhoření je znalost jeho počátečních signálů a prevence.

Nejohroženější skupinou jsou lidé pracující v tzv. pomáhajících profesích, např. lékaři, zdravotní sestry, pracovníci v domovech sociálních služeb, zdravotnický personál pracující na onkologických odděleních apod.

Práce, kterou člověk vykonává, by měla přirozeně přinášet uspokojení z dobře vykonané práce. Měla by dávat smysl okolí i samotnému člověku. Někdy je však právě práce zdrojem negativních faktorů v životě člověka.

Tyto negativní faktory jsou dány podmínkami, v nichž člověk pracuje, týmovými a mezilidskými vztahy, vedením, stylem práce a celkovým pracovním zařazením.

V některých typech povolání je zvýšený výskyt stresových faktorů, které mohou negativně ovlivnit osobnost jedince.

Takovému negativnímu stresu jsou nejvíce vystaveni lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci a další tzv. pomáhající profese.

Tento typ práce je charakteristický tím, že vyžaduje nadměrné fyzické a psychické nasazení jedince. Úspěšnost je v těchto profesích navíc neúměrně nízká.

Časté neúspěchy v práci berou lékaři či sestry osobně. Vnímají je jako vlastní selhání, neschopnost, pocity bezmoci a beznaděje.

Stav psychického vyčerpání a beznaděje vede ke stavu zvanému syndrom vyhoření.

Odborný název burn-out zavedl do světa psychologie a psychiatrie v 70. letech 20. století Henrich Freudenberger.

Vyhoření je stav, kdy jedinec prožívá nadměrné fyzické, emocionální a duševní vyčerpání. Tento stav je vyvolán dlouhodobým a nadměrným setrváváním v emočně náročných situacích.

Syndrom vyhoření se liší od jiných emočních, fyzických a psychiatrických stavů:

• Stres – Každý člověk je někdy ve stresu, ale syndrom vyhoření se objevuje pouze u lidí, kteří se nadměrně věnují svému povolání, mají nepřiměřené cíle, extrémní motivaci a očekávání. Jedná se většinou o profese, ve kterých dochází k úzkému kontaktu s lidmi.
• Deprese – Při syndromu vyhoření nemá jedinec žádné pocity viny, výčitky svědomí a vztahuje se pouze k pracovní činnosti a vztahům s kolegy.
• Únava – Ve srovnání se syndromem vyhoření se únava týká spíše fyzického vyčerpání, které lze překonat odpočinkem. Dlouhodobý fyzický odpočinek nebo spánek při syndromu vyhoření nepomáhá.

Mezi vnější faktory patří:

• fyzické a psychické přetížení
• často nedostatek pracovních sil
• nedostatečná komunikace na pracovišti mezi vedením a týmem
• nedostatek pozitivní motivace prostřednictvím odměn, pochvaly, uznání
• soutěživý tým a povaha práce

Mezi vnitřní faktory patří následující charakterové a osobnostní vlastnosti:

• cílevědomost
• soutěživost
• vytrvalost
• nízké sebevědomí
• nízká tolerance vůči zátěži
• nedostatek empatie
• uzavřenost a nekomunikativnost
• potřeba pomáhat druhým

Ženy jsou náchylnější k vyhoření.

Je to pravděpodobně způsobeno vyšší pracovní zátěží žen. Ženy jsou vytíženy prací a vedle toho zvládají domácnost, rodičovství a péči o děti.

Ke zvýšenému riziku vyhoření přispívá také větší emocionální angažovanost žen v práci a celkový přístup k řešení problémů na pracovišti.

Kromě těchto faktorů přispívá k syndromu vyhoření také ztráta pracovních ideálů, dlouhodobá frustrace z nedostatečného platu a existenční problémy, nenaplněná očekávání společenského uznání atd.

Pro některé ambiciózní a cílevědomé lidi existuje tzv. teror příležitostí.

Jedná se o situaci, kdy jedinec neodolá několika lákavým pracovním nabídkám, nedokáže si vybrat. Přijímá více zaměstnání, stanovuje si nereálné cíle a nemá žádné hranice, zejména pokud jde o pracovní vytížení.

Takový člověk se postupně stává stresovaným, časově vytíženým, emočně vypjatým a s větší pravděpodobností neúspěšným. To vede ke ztrátě sebevědomí, obavám, psychickému vyčerpání a k vyhoření.

• duševní zdraví
• sociální kontakty
• fyzické příznaky

V psychické oblasti začínají převládat negativní emoce a postoje:

• depresivní nálada
• nezájem (apatie)
• neschopnost mít z čehokoli radost (anhedonie)
• nervozita
• podrážděnost
• strach
• hněv
• úzkost
• nesoustředěnost
• ztráta motivace
• vyčerpání

V sociálních vztazích dochází ke ztrátě kontaktu s okolním světem, rozvíjí se nezájem o mezilidské vztahy.

Zdravotnický personál ztrácí zájem o pacienty, uchyluje se k úřednické práci nebo pracuje sám, mizí empatické chování.

Charakteristickými znaky sociálního chování při syndromu vyhoření jsou:

• dehumanizace
• ironie
• cynismus
• podceňování obtíží pacientů
• nesrozumitelnost
• pohrdání
• kritika

Komunikace s takovým člověkem je stále obtížnější. Na jakoukoli kritiku reaguje výbuchem hněvu nebo pláče, zároveň sám klade nepřiměřené nároky na své okolí a je velmi kritický.

Toto chování se přenáší i do jeho osobního života a rodiny. Příbuzní mu nejsou oporou, ale spíše přítěží.

Tělesné příznaky jsou spojeny s psychickými obtížemi a postupně se zhoršují.

Patří k nim například:

• chronická fyzická únava
• vyčerpání
• slabost
• malátnost
• potíže se spánkem
• děsivé sny
• bolesti břicha
• průjem
• nechutenství nebo přejídání
• hubnutí nebo přibývání na váze
• sklon k závislosti (alkohol, drogy, léky)

Tento dotazník sestavili Ayala Pines a Elliot Aronson v roce 1980 a je stále s oblibou používán mnoha lékaři a psychology.

Obsahuje 21 snadno pochopitelných otázek týkajících se nálady a pocitů jedince. Odpovědi přiřazuje pacient ve formě čísel od 1 do 7. Čísla představují četnost pocitů (od nikdy po vždy), na které se dotazník v každé otázce ptá.

Hodnocení se skládá ze součtu skóre podle přiřazených odpovědí.

Dotazník představuje jednoduchý a rychlý způsob diagnostiky. 

1. Fáze nadšení – Radost a motivace, s níž pracovníci, např. lékaři a zdravotní sestry, vstupují do nového zaměstnání.
2. Fáze stagnace – Přichází po vstupu do "reality", která není taková, jakou si představovali a očekávali. Začíná převládat zklamání, demotivace, ztráta nadšení pro práci a negativní emoce. Pokud se problém neřeší, nastupuje další fáze.
3. Fáze frustrace – V dlouhodobé neřešené špatné situaci na pracovišti postupně dochází k fyzickému a psychickému vyčerpání. Pracovníci se začínají ptát, jaký smysl má jejich práce, zda jsou za ni dostatečně odměňováni. Nejde jen o finanční odměnu, ale také o vděčnost, pochvalu a uznání ze strany okolí.
4. Fáze apatie – Pracovník v předchozí fázi nenachází pozitivní smysl své práce. Dostává se do stavu, kdy ho práce přestává zajímat, o nic se nestará, nesnaží se. Stává se uzavřeným. Negativní nálada se promítá do komunikace s pacientem. Mizí empatie, přichází nepochopení, ironie a odlidštění. Pokud v této fázi nepožádá o pomoc, přichází poslední stádium – samotné vyhoření.
5. Fáze vyhoření – Úplné duševní, emocionální a fyzické vyčerpání. Projevuje se fyzickými potížemi, jež často vedou pracovníka až k pracovní neschopnosti.

Samotné vyhoření má tři fáze:

1. První stádium vyhoření je charakterizováno časovým tlakem, který pracovníci zejména ve zdravotnictví velmi často zažívají. Situace je způsobena například nedostatečným personálním obsazením, přístrojovým vybavením, nutností pracovat na směny a častými nočními směnami. Kromě toho může být tento pocit tísně způsoben také nedostatkem odborných znalostí, neznalostí léčebného nebo diagnostického procesu. Nejzranitelnější jsou ti, kteří mají potíže obratně zvládat stresové a emočně náročné situace.
   • Objevuje se pocit beznaděje a pokles sebevědomí, který si zaměstnanec přenáší do osobního života.
2. Druhé stádium je charakterizováno počínající neurózou v důsledku dlouhodobého vyčerpání. V popředí stojí touha situaci napravit, vyřešit, změnit. Je charakterizována slovem "musím".
   • Výsledkem této neutuchající potřeby něco udělat je však chaos, roztěkanost, nesoustředěnost, časté chyby a hromada nedokončené práce.
3. Ve třetí fázi nastupuje apatie a nezájem o práci. Ze slova "musím" se stává "nemusím".
   • Nastupuje anhedonie, což je pocit, že se člověk nedokáže z ničeho radovat. Nemá dobrý pocit ani z dobře vykonané práce, netěší ho žádná z činností, které ho dříve uspokojovaly v profesním nebo osobním životě. Vzdor a zklamání končí vyčerpáním a chronickou únavou.

Prevence

Předcházení syndromu vyhoření je nejjednodušší prevence. Je tak možné zabránit obtížné životní situaci, kterou vyhoření přináší.

Zásady jsme shrnuli do několika bodů:

• stanovení realistických cílů
• uvědomění si vlastních možností a schopností
• znalost svých limitů
• rozdělení odpovědnosti (pro manažery)
• rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem
• upřednostňování aktivního odpočinku
• začlenění aktivit mimo práci
• snaha o co nejlepší komunikaci
• projevování uznání lidem kolem vás
• přijímání dohledu nad svou prací
• empatie a úcta k pacientům (pro zdravotnické pracovníky)