Svět poruch chování u dětí a dospívajících: Příčiny a tipy na zlepšení?

Oficiální definice a klasifikace poruch chování vychází z Mezinárodní klasifikace nemocí, 10. revize (F90–F98 Poruchy chování a emocí vznikající zejména v dětství a dospívání).

Poruchy chování v dětství

Diagnostika

Klíčovou roli v diagnostice hraje rozlišení "normální" agrese a "nepsychiatrického" problémového chování od trvalejšího a problematického chování.

Na základě Mezinárodní klasifikace nemocí jsou poruchy chování charakterizovány opakujícím se a dlouhodobým nebo trvalým

• disociálním chováním
  • ničení cizího majetku
  • vloupání do domů, budov, aut
  • zakládání požárů
  • časté lhaní - s cílem získat výhodu nebo se vyhnout povinnostem či závazkům
• agresivním chováním
  • krutost a hrubost vůči ostatním lidem a zvířatům
  • vážné a nadměrné rvačky
  • fyzická agresivita
  • používání nástrojů a předmětů, které mohou vážně zranit jinou osobu
  • silné a intenzivní výbuchy hněvu
  • krádeže ve formě loupeže, vydírání
  • krádež bez konfrontace s obětí - například krádež nebo padělání peněz
  • vynucování sexuální aktivity na druhých
• vzdorovitým chováním
  • záškoláctví před dosažením věku 13 let
  • útěky z domova
  • provokativní chování
  • trvalá neposlušnost

Je důležité rozlišovat opakované, dlouhodobé a trvalé projevy chování. Ojedinělé disociální chování nebo činy, trestné činy a přestupky, vzdorovité chování, záškoláctví, drobné krádeže a rvačky nemusí u jedince hned znamenat poruchy chování. I když všechny tyto činy jsou pro poruchy chování typické.

Při posuzování, zda se jedná o poruchu chování, je také velmi důležité zohlednit věk dítěte.

Poruchy chování se dělí do dvou kategorií z hlediska jejich vzniku:

1. Rané - Poruchy chování se začínají objevovat v předškolním věku. Do puberty se rozvinou do závažnějších forem. U tohoto typu je vysoké riziko kriminálního vývoje.
2. Pozdní - Poruchy chování se začínají objevovat během dospívání. Prognóza je u tohoto typu příznivější.

Vylučujícími faktory pro diagnózu poruch chování jsou stavy jako například:

• schizofrenie
• deprese
• autismus a poruchy autistického spektra
• ADHD

Pokud poruchy chování začínají u dětí předškolního věku, jejich vývoj a prognóza jsou méně příznivé. V takovém případě mohou v dospělosti skončit disociální poruchou osobnosti. Pacient s takovou poruchou má problémy ve vztahu ke společnosti:

• nedbá na práva druhých
• porušuje práva a zákony
• vědomě klame druhé, aniž by se cítil vinen
• nerespektuje společenská pravidla a povinnosti
• nedodržuje morálku
• je nezodpovědný
• je často agresivní
• je výbušný - snadno se rozčílí
• ospravedlňuje a racionalizuje svou agresivitu a výbušnost
• postrádá soucit nebo empatii
• obviňuje ostatní ze svých neúspěchů

Průvodní jevy, které vedou k rozvoji disociální poruchy:

• projevy v raném dětství
• chování se nemění se změnou prostředí, je časté a opakované
• špatné vztahy s vrstevníky
• porucha pozornosti, impulzivita nebo hyperaktivita
• dysfunkční prostředí/rodina s dysfunkční komunikací a patologickým chováním

Příčiny poruch chování

Příčin poruch chování je více a nejsou zcela definovány. Podílejí se na nich různé faktory:

• sociální
• psychologické
• biologické

Sociální faktory

Velký vliv hraje rodinné prostředí. Jedná se o následující faktory:

• trestné činy, k nimž dochází v rodině a v okruhu nejbližších osob
• zneužívání návykových látek rodiči nebo příbuznými
• Konfliktní rodinné prostředí - hádky, násilí přítomné v okruhu příbuzných
• nedostatek péče, zanedbávání dětí
• konfliktní a nenávistný vztah mezi rodiči a dětmi

Psychologické faktory

Mezi psychologické rizikové faktory patří např.:

• hyperaktivita
• kognitivní deficity
• jazyková bariéra
• trauma - které následně vede k posttraumatické stresové poruše

Biologické faktory

Genetické faktory byly intenzivně zkoumány. V současnosti však převládá názor, že klíčová je souhra genetických faktorů a prostředí.

Agresivita

Agrese je jedním z častých projevů poruch chování. Je však velmi obtížné jednoznačně určit míru agrese.

Existuje několik dělenítypů agrese. Nejjednodušší z nich dělí agresi na dva typy:

1. Reaktivní agrese - impulzivní, nepromyšlená, vznikající ze vzteku a frustrace
2. Proaktivní agrese - předem promyšlené chování, kterého se člověk dopouští bez pocitu viny nebo výčitek svědomí

Dělí se také na základě dalších kritérií, mezi něž patří například:

1. impulzivita
2. emocionální nestabilita
3. úzkost
4. kognitivní dezorganizace
5. dravá agrese

Agrese se dělí na tyto typy:

• Impulzivní agresivita
  • Tento typ se vyznačuje neschopností odolat impulsu, nutkání nebo pokušení, ať už vnějšímu, nebo vnitřnímu. Na tomto základě vzniká neplánovaná a rychlá agresivní reakce.
• Afektivní agresivita
  • Typická je přehnaná reakce na negativní nebo frustrující podněty.
  • Je velmi podobná impulzivní agresi, ale tomuto typu předchází změna nálady.
• Úzkostná agresivita
  • Je spojena s prožíváním úzkosti při pocitu ohrožení. Prožívání této úzkosti vede k agresi vůči jedinci nebo vůči ostatním.
  • Agrese následně vede ke zmírnění úzkosti.
  • Je typická pro děti s
    • posttraumatickou stresovou poruchou
    • poruchou autistického spektra
    • mentální retardací
    • neurovývojovými poruchami

• Agresivita s kognitivní dezorganizací
  • Vyskytuje se u psychóz, kde je narušeno vnímání a úsudek.
  • Velmi typickým rysem je paranoia, která často vyvolává agresi.
• Predátorská agresivita
  • Je označovaná také jako plánovaná nebo chladnokrevná.
  • Je typická pro poruchy chování.
  • Ačkoli se jedná o plánovanou agresi, má biologický základ, který souvisí se zvýšenou stimulací v mozku.

Porucha opozičního vzdoru

Porucha opozičního vzdoru se vyskytuje u dětí ve věku od 6 do 10 let. Tato porucha je charakterizována následujícími projevy:

• výrazné vzdorovité chování
• neposlušné chování
• provokativní chování
• hněv a vzdor je orientován na autority (rodiče, vychovatele), učitele, naopak s vrstevníky obvykle vycházejí dobře
• tyto děti se snadno rozčílí - mají nízkou toleranci vůči frustraci
• obvykle tato porucha probíhá
  • bez agresivity nebo delikventních činů
  • žádné známky zneužívání, brutality
  • žádné závažné projevy ničení majetku

Porucha chování ve vztahu k rodině

Tato porucha splňuje všechna kritéria poruch chování. Pro tuto poruchu je charakteristický narušený vztah dítěte a rodiče. Velmi často je toto chování zaměřeno na nevlastního rodiče.

K nevhodnému chování tedy dochází v rodinném prostředí. Mimo rodinu se dítě obvykle problémovým chováním neprojevuje.

Nesocializované a socializované poruchy chování

V případě antisociální poruchy chování je typické, že dítě nebo dospívající má potíže se začleněním mezi své vrstevníky - špatná socializace. Často je odmítáno, je neoblíbené. Nemá žádné blízké přátele ve stejné věkové skupině. Ve vztazích s dospělými chybí důvěra.

Současně se projevují i všechny poruchy chování. Výtržnictví a krádeží se však mohou dopouštět i ve spolupráci s ostatními - nejen sami.

Na rozdíl od nesocializované poruchy chování při socializované poruše chování je osoba schopna navazovat vztahy s vrstevníky. Zároveň se projevují všechny aspekty poruchy chování.

Stejně jako u předchozího typu může mladistvý páchat výtržnictví a drobné přestupky sám nebo ve skupině s ostatními.

Pozitivní faktory

Existují faktory, které působí pozitivně. Zabraňují vzniku nebo rozvoji poruch chování. Patří mezi ně například:

• dobrý a kvalitní vztah s rodiči
• pravidelná školní docházka - a tím i pocit začlenění
• kvalitní přátelské vztahy
• mimoškolní zájmy
• dosahování dobrých výsledků ve škole

Zajímavé informace v článku: Jak vést děti ke zdravému životnímu stylu? Výchova ke zdraví

Tipy

Při poruchách chování je dobré vyhýbat se spouštěčům. Na začátku je nutné vést si záznamy o tom, jak často a kdy se jednotlivé poruchy chování objevují. Následnou analýzou lze mnohdy odhalit jak vzor, tak spouštěče.

Pokud se podaří odstranit nebo alespoň omezit faktory, které problémové chování podporují nebo posilují, může to mít zásadní vliv na jeho zlepšení.

Na závěr ještě několik tipů, jak zlepšit vztah dítěte a rodiče:

1. Uznávejte a chvalte své dítě. Odměňujte ho pochvalou za dobrý skutek nebo chování. Pochvaly nemusí být přehnané ani příliš časté. Je ale dobré dítě upozornit na to, že vidíte jeho snahu dělat dobré věci.
2. Zapojte dítě do každodenních činností nebo událostí. Je to skvělá příležitost si s ním popovídat a projevit zájem o jeho myšlenky nebo názory. Zároveň máte opět možnost dítě pochválit za jeho snahu a pomoc a dítě se zároveň bude cítit užitečné.
3. Stanovte jasný, pravidelný a předvídatelný režim. Snažte se zavést a dodržovat pravidelný režim - například čas večeře, čas vyhrazený pro volnou hru, čas vyhrazený pro domácí úkoly....
4. Sledujte chování dítěte. Pokud máte pocit, že se začíná chovat nevhodně, pokuste se přesměrovat jeho pozornost jiným směrem.
5. Buďte důslední. Proberte s partnerem své postupy a buďte důslední i klidní při jejich dodržování a uplatňování. Hněv svědčí o tom, že nemáte situaci a emoce pod kontrolou. Toho mohou děti zneužít. Mluvte s dítětem, ne na dítě.
6. Nevyhrožujte. Výhrůžky a odmítání mají obvykle jen krátkodobý účinek.
7. Projevte pochopení a soucit. Pokud se vašemu dítěti rozhodnutí nelíbí, uznejte jeho pocity smutku, hněvu, rozčarování...
8. Pamatujte, že jste pro své děti vzorem. Se vším, co od vás vidí a slyší, se často ztotožňují - ať už je to dobré, nebo špatné. Proto věnujte pozornost tomu, jak v různých situacích reagujete.
9. Omezte sledování médií. Připravte dětem jiné, alternativní a zábavnější činnosti. Vyhněte se násilným pořadům. Ideální je sledovat pořad společně s dítětem a vysvětlovat mu, co se v obraze děje.

Poruchy chování jsou komplexní a na jejich vzniku a rozvoji se podílí mnoho faktorů. Z tohoto důvodu musí být i léčba komplexní. Spolehlivá léčba pomocí léčiv není dosud předem stanovena a objasněna.

Léčba by neměla být zaměřena výhradně na pacienta. Do léčebného procesu by měli být zapojeni také rodiče, učitelé, vychovatelé a další blízcí příbuzní.