Syndrom vyhoření, burn-out: Jaké jsou jeho příčiny, příznaky a fáze?

Kromě psychických potíží přináší syndrom vyhoření také problémy v sociální oblasti života. Často má negativní dopad na fyzické zdraví člověka. Může vést k dlouhodobé pracovní neschopnosti.

Klíčem k předcházení syndromu vyhoření je znalost jeho počátečních signálů a prevence.

Nejohroženější skupinou jsou lidé pracující v tzv. pomáhajících profesích, např. lékaři, zdravotní sestry, pracovníci v domovech sociálních služeb, zdravotnický personál pracující na onkologických odděleních apod.

Práce, kterou člověk vykonává, by měla přirozeně přinášet uspokojení z dobře vykonané práce. Měla by dávat smysl okolí i samotnému člověku. Někdy je však právě práce zdrojem negativních faktorů v životě člověka.

Tyto negativní faktory jsou dány podmínkami, v nichž člověk pracuje, týmovými a mezilidskými vztahy, vedením, stylem práce a celkovým pracovním zařazením.

V některých typech povolání je zvýšený výskyt stresových faktorů, které mohou negativně ovlivnit osobnost jedince.

Takovému negativnímu stresu jsou nejvíce vystaveni lékaři, zdravotní sestry, sociální pracovníci a další tzv. pomáhající profese.

Tento typ práce je charakteristický tím, že vyžaduje nadměrné fyzické a psychické nasazení jedince. Úspěšnost je v těchto profesích navíc neúměrně nízká.

Časté neúspěchy v práci berou lékaři či sestry osobně. Vnímají je jako vlastní selhání, neschopnost, pocity bezmoci a beznaděje.

Stav psychického vyčerpání a beznaděje vede ke stavu zvanému syndrom vyhoření.

Odborný název burn-out zavedl do světa psychologie a psychiatrie v 70. letech 20. století Henrich Freudenberger.

Vyhoření je stav, kdy jedinec prožívá nadměrné fyzické, emocionální a duševní vyčerpání. Tento stav je vyvolán dlouhodobým a nadměrným setrváváním v emočně náročných situacích.

Syndrom vyhoření se liší od jiných emočních, fyzických a psychiatrických stavů:

• Stres – Každý člověk je někdy ve stresu, ale syndrom vyhoření se objevuje pouze u lidí, kteří se nadměrně věnují svému povolání, mají nepřiměřené cíle, extrémní motivaci a očekávání. Jedná se většinou o profese, ve kterých dochází k úzkému kontaktu s lidmi.
• Deprese – Při syndromu vyhoření nemá jedinec žádné pocity viny, výčitky svědomí a vztahuje se pouze k pracovní činnosti a vztahům s kolegy.
• Únava – Ve srovnání se syndromem vyhoření se únava týká spíše fyzického vyčerpání, které lze překonat odpočinkem. Dlouhodobý fyzický odpočinek nebo spánek při syndromu vyhoření nepomáhá.

Příčiny vyhoření zahrnují řadu faktorů. Faktory lze rozdělit na faktory vnějšího prostředí a vnitřní faktory, které vyplývají z osobnostního typu jedince.

Mezi vnější faktory patří:

• fyzické a psychické přetížení
• často nedostatek pracovních sil
• nedostatečná komunikace na pracovišti mezi vedením a týmem
• nedostatek pozitivní motivace prostřednictvím odměn, pochvaly, uznání
• soutěživý tým a povaha práce

Mezi vnitřní faktory patří následující charakterové a osobnostní vlastnosti:

• cílevědomost
• soutěživost
• vytrvalost
• nízké sebevědomí
• nízká tolerance vůči zátěži
• nedostatek empatie
• uzavřenost a nekomunikativnost
• potřeba pomáhat druhým

Ženy jsou náchylnější k vyhoření.

Je to pravděpodobně způsobeno vyšší pracovní zátěží žen. Ženy jsou vytíženy prací a vedle toho zvládají domácnost, rodičovství a péči o děti.

Ke zvýšenému riziku vyhoření přispívá také větší emocionální angažovanost žen v práci a celkový přístup k řešení problémů na pracovišti.

Kromě těchto faktorů přispívá k syndromu vyhoření také ztráta pracovních ideálů, dlouhodobá frustrace z nedostatečného platu a existenční problémy, nenaplněná očekávání společenského uznání atd.

Pro některé ambiciózní a cílevědomé lidi existuje tzv. teror příležitostí.

Jedná se o situaci, kdy jedinec neodolá několika lákavým pracovním nabídkám, nedokáže si vybrat. Přijímá více zaměstnání, stanovuje si nereálné cíle a nemá žádné hranice, zejména pokud jde o pracovní vytížení.

Takový člověk se postupně stává stresovaným, časově vytíženým, emočně vypjatým a s větší pravděpodobností neúspěšným. To vede ke ztrátě sebevědomí, obavám, psychickému vyčerpání a k vyhoření.

Příznaky syndromu vyhoření se projevují především ve třech oblastech života:

• duševní zdraví
• sociální kontakty
• fyzické příznaky

V psychické oblasti začínají převládat negativní emoce a postoje:

• depresivní nálada
• nezájem (apatie)
• neschopnost mít z čehokoli radost (anhedonie)
• nervozita
• podrážděnost
• strach
• hněv
• úzkost
• nesoustředěnost
• ztráta motivace
• vyčerpání

V sociálních vztazích dochází ke ztrátě kontaktu s okolním světem, rozvíjí se nezájem o mezilidské vztahy.

Zdravotnický personál ztrácí zájem o pacienty, uchyluje se k úřednické práci nebo pracuje sám, mizí empatické chování.

Charakteristickými znaky sociálního chování při syndromu vyhoření jsou:

• dehumanizace
• ironie
• cynismus
• podceňování obtíží pacientů
• nesrozumitelnost
• pohrdání
• kritika

Komunikace s takovým člověkem je stále obtížnější. Na jakoukoli kritiku reaguje výbuchem hněvu nebo pláče, zároveň sám klade nepřiměřené nároky na své okolí a je velmi kritický.

Toto chování se přenáší i do jeho osobního života a rodiny. Příbuzní mu nejsou oporou, ale spíše přítěží.

Tělesné příznaky jsou spojeny s psychickými obtížemi a postupně se zhoršují.

Patří k nim například:

• chronická fyzická únava
• vyčerpání
• slabost
• malátnost
• potíže se spánkem
• děsivé sny
• bolesti břicha
• průjem
• nechutenství nebo přejídání
• hubnutí nebo přibývání na váze
• sklon k závislosti (alkohol, drogy, léky)

K diagnostice vyhoření se používají různé dotazníky duševního zdraví, nejčastěji dotazník duševního zdraví BM (Burnout Measure).

Tento dotazník sestavili Ayala Pines a Elliot Aronson v roce 1980 a je stále s oblibou používán mnoha lékaři a psychology.

Obsahuje 21 snadno pochopitelných otázek týkajících se nálady a pocitů jedince. Odpovědi přiřazuje pacient ve formě čísel od 1 do 7. Čísla představují četnost pocitů (od nikdy po vždy), na které se dotazník v každé otázce ptá.

Hodnocení se skládá ze součtu skóre podle přiřazených odpovědí.

Dotazník představuje jednoduchý a rychlý způsob diagnostiky. 

Průběh syndromu vyhoření má několik charakteristických fází:

1. Fáze nadšení – Radost a motivace, s níž pracovníci, např. lékaři a zdravotní sestry, vstupují do nového zaměstnání.
2. Fáze stagnace – Přichází po vstupu do "reality", která není taková, jakou si představovali a očekávali. Začíná převládat zklamání, demotivace, ztráta nadšení pro práci a negativní emoce. Pokud se problém neřeší, nastupuje další fáze.
3. Fáze frustrace – V dlouhodobé neřešené špatné situaci na pracovišti postupně dochází k fyzickému a psychickému vyčerpání. Pracovníci se začínají ptát, jaký smysl má jejich práce, zda jsou za ni dostatečně odměňováni. Nejde jen o finanční odměnu, ale také o vděčnost, pochvalu a uznání ze strany okolí.
4. Fáze apatie – Pracovník v předchozí fázi nenachází pozitivní smysl své práce. Dostává se do stavu, kdy ho práce přestává zajímat, o nic se nestará, nesnaží se. Stává se uzavřeným. Negativní nálada se promítá do komunikace s pacientem. Mizí empatie, přichází nepochopení, ironie a odlidštění. Pokud v této fázi nepožádá o pomoc, přichází poslední stádium – samotné vyhoření.
5. Fáze vyhoření – Úplné duševní, emocionální a fyzické vyčerpání. Projevuje se fyzickými potížemi, jež často vedou pracovníka až k pracovní neschopnosti.

Samotné vyhoření má tři fáze:

1. První stádium vyhoření je charakterizováno časovým tlakem, který pracovníci zejména ve zdravotnictví velmi často zažívají. Situace je způsobena například nedostatečným personálním obsazením, přístrojovým vybavením, nutností pracovat na směny a častými nočními směnami. Kromě toho může být tento pocit tísně způsoben také nedostatkem odborných znalostí, neznalostí léčebného nebo diagnostického procesu. Nejzranitelnější jsou ti, kteří mají potíže obratně zvládat stresové a emočně náročné situace.
   • Objevuje se pocit beznaděje a pokles sebevědomí, který si zaměstnanec přenáší do osobního života.
2. Druhé stádium je charakterizováno počínající neurózou v důsledku dlouhodobého vyčerpání. V popředí stojí touha situaci napravit, vyřešit, změnit. Je charakterizována slovem "musím".
   • Výsledkem této neutuchající potřeby něco udělat je však chaos, roztěkanost, nesoustředěnost, časté chyby a hromada nedokončené práce.
3. Ve třetí fázi nastupuje apatie a nezájem o práci. Ze slova "musím" se stává "nemusím".
   • Nastupuje anhedonie, což je pocit, že se člověk nedokáže z ničeho radovat. Nemá dobrý pocit ani z dobře vykonané práce, netěší ho žádná z činností, které ho dříve uspokojovaly v profesním nebo osobním životě. Vzdor a zklamání končí vyčerpáním a chronickou únavou.

Prevence

Předcházení syndromu vyhoření je nejjednodušší prevence. Je tak možné zabránit obtížné životní situaci, kterou vyhoření přináší.

Zásady jsme shrnuli do několika bodů:

• stanovení realistických cílů
• uvědomění si vlastních možností a schopností
• znalost svých limitů
• rozdělení odpovědnosti (pro manažery)
• rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem
• upřednostňování aktivního odpočinku
• začlenění aktivit mimo práci
• snaha o co nejlepší komunikaci
• projevování uznání lidem kolem vás
• přijímání dohledu nad svou prací
• empatie a úcta k pacientům (pro zdravotnické pracovníky)