Perikarditida: zánět srdečního obalu. Jaké má příčiny a příznaky?

Perikarditida je zánětlivé onemocnění osrdečníku (vnějšího obalu) srdce. V mnoha případech dochází k postupnému zlepšování zdravotního stavu bez následků. Mohou se však vyskytnout i závažné komplikace.

Rizikem je zejména vznik srdeční tamponády a perikardiálního výpotku – nahromadění tekutiny pod osrdečníkem. Jaká je etiologie perikarditidy, příznaky a možnosti léčby? Odpovědi na tyto otázky a mnoho dalšího se dozvíte v článku.

Srdeční obal v kostce

Osrdečník je pevný ochranný vak (blána) obklopující srdce. Skládá se ze 2 listů, a to z vnější vláknité a vnitřní serózní vrstvy. Za fyziologických okolností je v osrdečníkové dutině mezi oběma vrstvami 20–30 ml tekutiny.

Pod osrdečníkem se nachází myokard (srdeční sval) a vnitřní blanitá vrstva endokard.

Funkce perikardu:

• Regulace (omezení) pohybu srdce
• Ochranná funkce proti infekci srdce
• Snížení tření srdce o okolní tkáň

Perikarditida

Zánětlivé onemocnění srdečního obalu má různou etiologii. Charakteristickým příznakem je bolest na hrudi na levé straně. V některých případech se podobá infarktu myokardu. Může být přítomna i vystřelující bolest do levého ramene.

Podle délky trvání nástupu zánětlivého procesu se perikarditida dělí na akutní a chronickou.

Perikarditida je onemocnění osrdečníku srdce, při kterém je osrdečníková tkáň zduřelá a zanícená. Přímo v osrdečníku se nachází zánětlivé ložisko na infekčním nebo neinfekčním podkladě.

Tento zánětlivý proces narušuje fyziologickou funkci srdce.

Perikardiální výpotek je stav způsobený nahromaděním velkého množství tekutiny mezi osrdečníkem a samotným srdcem. Za fyziologických okolností je v osrdečníku malé množství tekutiny, které umožňuje plynulý pohyb srdce uvnitř osrdečníku.

Srdeční tamponáda představuje zvýšený tlak na srdce v důsledku nadměrné tvorby tekutiny nebo krve v osrdečníku. Důsledkem je snížení srdečního výdeje a nedostatečné prokrvení celého těla.

Nejzávažnějším důsledkem přítomnosti nadměrného množství tekutiny v osrdečníku je hemodynamický kolaps v důsledku útlaku srdečních dutin (nemožnost jejich naplnění).

Rychle se tvořící tekutina při akutní perikarditidě může stlačit srdce do té míry, že znemožní naplnění pravé srdeční komory krví.

Podle etiologie vzniku se perikarditida dělí na infekční a neinfekční typy. Infekční příčina je častější.

Jedná se především o virové a bakteriální infekce, plísně (houby), případně parazity.

V rámci virů se jedná především o Coxsackie, virus Ebsteina-Barrové, echoviry, enteroviry, parvoviry, herpesviry nebo HIV. V rámci bakteriálních infekcí Spathyloccocus, Coxiella burnetti nebo bakterie tuberkulózy. Z mykotických infekcí především Hipoplasma a Candida.

Neinfekční perikarditida může vzniknout v důsledku autoimunitního, metabolického či nádorového onemocnění v blízkém okolí. Systémový lupus, sarkoidóza, revmatoidní artritida, vaskulitida, hypotyreóza nebo mechanické poškození samotného perikardu.

Možný je také Desslerův syndrom (perikarditida po infarktu myokardu) a postperikardiotomický syndrom u pacientů po kardiovaskulárních (srdečních) operacích.

V klinické praxi se používá termín idiopatická perikarditida. Ten označuje především akutní perikarditidu, u níž nebyla stanovena přesná etiologie vzniku.

Projevy onemocnění závisí také na tom, jak rychle perikarditida v těle vznikla. Akutní perikarditida se projevuje především ostrou bodavou bolestí za hrudní kostí na levé straně. Může vyzařovat směrem k levému rameni, krku a čelisti.

Pokud se u vás objeví výše uvedené akutní příznaky, měli byste okamžitě zavolat záchrannou službu. Zejména pokud je bolest doprovázena vegetativními příznaky – pocením, slabostí nebo závratěmi.

Bolest na hrudi při perikarditidě však může být také tupá a tlaková.

Zánět osrdečníku mohou doprovázet potíže s dýcháním, bušení srdce, kašel, zvýšená únava, bolesti svalů a v případě stupňujícího se stavu i závažné příznaky srdečního selhání (otoky kotníků, lýtek nebo břišní stěny).

V případě chronické perikarditidy nemusí být klinické příznaky příliš výrazné. Stav se vyvíjí postupně a osrdečník se může zvýšenému objemu tekutiny do určité míry přizpůsobit.

Možné příznaky perikarditidy:

• Bolest na hrudi
• Bušení srdce (palpitace)
• Suchý kašel
• Dušnost
• Zhoršené dýchání
• Otoky dolních končetin
• Potíže s polykáním a kašlem
• Bolest svalů a kloubů
• Zvýšená tělesná teplota
• Nadměrná únava a slabost

Konkrétní diagnostický postup určí vyšetřující lékař po odebrání anamnézy, základním vstupním vyšetření a posouzení klinických příznaků pacienta.

Základním principem je odběr vzorku krve a jeho laboratorní vyhodnocení, které potvrdí nebo vyvrátí přítomnost infekčních virů nebo bakterií v těle. Zjišťují se také hodnoty zánětlivých markerů (CRP, leukocytóza) určující přítomnost zánětu v těle pacienta.

K základní diagnostice perikarditidy patří EKG (elektrokardiografie). Měří se elektrická aktivita srdce. Výsledkem je EKG křivka určující přesné vlny, oscilace a intervaly jednotlivých srdečních vzruchů pacienta.

Podle EKG diagnostiky je možné odhalit poruchy srdečního rytmu, jejichž příčinou může být perikarditida.

Z fyzikálních zobrazovacích metod se používá rentgenové vyšetření. Ze snímku hrudníku lze získat informace o tvaru a velikosti srdečního stínu a určit přítomnost nadbytečné tekutiny (pleurální nebo perikardiální výpotek).

Zvětšený kulovitý srdeční stín může být známkou nadměrného perikardiálního výpotku.

V současné době se dává přednost MRI nebo CT. Mají vyšší citlivost v časných stadiích onemocnění.

MRI (magnetická rezonance) a CT (počítačová tomografie) se používají především k získání detailního obrazu osrdečníku. Mají nejlepší citlivost právě pro zobrazení ztluštělého a kalcifikovaného perikardu.

Ultrazvuková echokardiografie je vhodná pro podrobné zobrazení vnitřních struktur srdce. Popisuje velikost, stav, strukturu srdečního svalu a chlopní.

Vyšetření se provádí především ke zjištění nahromadění tekutiny v okolí srdce. Echokardiografie zobrazí systolickou funkci a případné zúžení srdečních komor.

Srdeční katetrizace se používá k současnému měření tlaků v srdečních komorách. Do žilního systému je zavedena speciální hadička (katétr). Cévami je zavedena přímo do srdce pacienta.

Pokud je přítomen velký výpotek, provádí se analýza perikardiální tekutiny (perikardiocentéza). Tekutina je odeslána na biochemický, mikrobiologický a patologický laboratorní rozbor.

Perikardiocentéza je také terapeutickým postupem pro odvodnění nadměrného množství perikardiální tekutiny.

Prognóza

Dobrá prognóza závisí na včasné diagnóze, určení příčiny a odborné léčbě.

Prognóza pacientů s perikarditidou je ovlivněna intenzitou zánětu a zvolenou léčbou. Virová perikarditida se ve většině případů vyléčí bez následků. Prognóza perikarditidy způsobené srdečním poškozením závisí na její závažnosti.

Jakákoli příčina akutní perikarditidy však může přetrvávat a vést následně k chronické perikarditidě.

Onemocnění, která často vedou k chronické perikarditidě, jsou například tuberkulóza, radioterapie a stavy po operacích srdce. Ztluštění, zjizvení a kalcifikace osrdečníku následně omezují plnění srdce. Vzniká takzvaná konstriktivní perikarditida.

Prevence perikarditidy

Prevence perikarditidy je omezená, ale určitými zásadami a faktory je možné minimalizovat riziko jejího vzniku.

Zásadní je eliminace rizika infekce, pečlivá hygienická opatření a zamezení kontaktu s infekčními osobami. Doporučuje se (zejména u osob se sníženou imunitou) očkování proti některým virům, jako je chřipka nebo současná vakcína proti onemocnění covid 19.

Pokud je přítomna jiná zdravotní diagnóza, je nutné odborné ošetření. Vyloučí se tak související zdravotní komplikace.

Důležitým faktorem v prevenci závažné perikarditidy je včasná diagnostika. Je nutné vyhledat lékařskou pomoc ihned při prvních příznacích.

Silný imunitní systém je základním předpokladem snadnějšího průběhu onemocnění. Vhodná je pravidelná fyzická aktivita, eliminace stresu, vyvážená, plnohodnotná strava a pravidelný příjem potřebných vitaminů a minerálů.