Chronická obstrukční plicní nemoc: Proč vzniká a komu hrozí?

Chronická obstrukční choroba broncho-pulmonální (CHOPN) je závažné chronické onemocnění průdušek a plic, které vzniká na základě působení různých externích inzultů na plicní tkáň v kombinaci s interními faktory.

Jejich následkem dochází k jeho ireverzibilnímu (nezvratnému) poškození. To způsobuje trvalou obstrukci průdušek i plic a také vede ke zvýšené zánětlivé odpovědi dýchacích cest při opětovné inhalaci škodlivých látek.

Vzniklá obstrukce zhoršuje dýchání (plicní ventilaci). Pacient dýchá namáhavě, pískavě, kašle, přičemž zapojuje pomocné dýchací svaly. Pokud stav trvá dlouhodobě, tak tyto kompenzační mechanismy nejsou dostačující, selhávají, a dochází k patologickému rozšíření dýchacích cest.

Chronická obstrukční plicní nemoc je kombinací dvou onemocnění

Chronická obstrukční plicní nemoc je v podstatě kombinací dvou onemocnění, která vznikají v určité souvislosti, resp. na sebe navazují a rozvíjejí se.

Jako první nastupuje chronická bronchitida, jako přímý následek obstrukce dýchacích cest.
Princip spočívá v usazování škodlivých látek v plicních přepážkách, v zužování dýchacího prostoru a ve snižování objemu plic.
Projevuje se dušností, kašlem a pískavými zvuky při dýchání.

Pokud působení negativního faktoru přetrvává a onemocnění se neléčí, stav progreduje.
Progresí stavu a zapojováním kompenzačních mechanismů, v tomto případě pomocných dýchacích svalů, vzniká patologické rozšíření dýchacích cest – emfyzém.

Podle druhu inhalovaných škodlivin se nejednou stav komplikuje vznikem karcinomu plic.

V nejhorších případech dochází k respirační insuficienci (nedostatečnosti), k respiračnímu selhání a ke smrti pacienta.

Ačkoliv nejčastější příčinou vzniku chronické obstrukční plicní nemoci je kouření, konkrétně toxiny obsažené v inhalované cigaretovém kouři, nejedná se ani zdaleka o jediný faktor.

Proč chronická obstrukční plicní nemoc vzniká?

Toto onemocnění je způsobeno převážně exogenními, ale i endogenními faktory. Také může jít o jejich kombinaci.

Za vdechování nežádoucích plynů je zodpovědný sám pacient (kouření, prašné domácí prostředí), společnost jako taková (znečištěné životní prostředí, výfukové plyny a emise) či rizikové pracovní prostředí (výpary z chemikálií). Všechno jsou to exogenní faktory.

Za endogenní faktory považujeme genetické vlivy, tedy dědičnost. Nejnověji se zjistilo, že za vznikem obstrukční nemoci stojí i nutriční vlivy.

Tabulka s nejčastějšími rizikovými faktory chronické obstrukční plicní nemoci:

Anorganické částice

Mezi vdechnuté škodliviny patří tedy anorganické částice. Do této skupiny řadíme všechny znečišťující a škodlivé látky, které nemají organický (živý) původ.

Patří sem různé prvky a kovy, u kterých dochází k vdechnutí jejich výparů například při jejich zpracování.

Nejčastěji jsou jim vystaveni pracovníci, který s nimi pravidelně a dlouhodobě přicházejí do kontaktu.

Jedná se o široké spektrum prvků. Patří sem olovo, rtuť, vanad, škodlivé plyny jako stibán, arsen, fosgen, chlór, kyanovodík, sirovodík, amoniak, oxidy a sloučeniny síry, anilin, fenoly, kyselina mravenčí, naftalen, benzen...

Nebezpečné jsou i jiné leptavé plyny, dokonce ohrožení jsou i pracovníci na stavbách, kteří pracují s cementem.

V dnešní moderní době se pozornost stále častěji obrací k vysokému riziku užívání tuhých paliv v domácnosti a nedostatečného odvětrávání. To způsobuje neustálé vdechování škodlivin a vyšší riziko vzniku chronické obstrukční plicní nemoci.

Zajímavé:
Nejčastěji je příčinou vzniku chronické obstrukční plicní nemoci cigaretový kouř, který obsahuje několik škodlivých látek.
Ty prokazatelně poškozují zdraví člověka. Způsobují množství onemocnění včetně obstrukční plicní nemoci.
Jedná se například o nikotin, ostatní alkaloidy, dehet, oxid uhelnatý, oxid dusíku, kyanovodík, formaldehyd, arsen, nikl, kadmium, benzen, polonium, radon a jiné.
Látky vdechované v cigaretách obsahují látky radioaktivní, karcinogenní (rakovinotvorné), mutagenní (látka způsobující genové mutace) a teratogenní (poškozující plod).

Organické částice

Bakterie, viry, spory, plísně představují organické patogeny, které může člověk také inhalovat. Jelikož se tyto mikroorganismy nacházejí všude kolem nás, riziko nákazy je neustále.

Nejen, že vyvolávají infekce různých orgánů a systémů, ale dokonce svým opakovaným nebo pravidelným vdechováním způsobují recidivy onemocnění.

Tyto recidivující infekce jsou způsobeny několika faktory, jako například oslabená imunita, jiné přidružené onemocnění, špatné sociální podmínky (chlad, vlhko, nečistoty) nebo prostředí, kde dochází ke zvýšenému kontaktu s jinými osobami (škola, práce).

Tak jako u jiných orgánů i u plic platí, že je tyto mikroorganismy a opakované záněty do jisté míry poškozují. Míra poškození plicní tkáně může být u každého jedince individuální, a tudíž individuální je i jeho náchylnost na vznik chronické obstrukční plicní nemoci.

Genetika

Genetika se prokazatelně podílí na vzniku chronické obstrukční plicní nemoci. Vzniká z důvodu deficitu α1-antitrypsinu (AAT).

Hodnota α1-antitrypsinu nižší než 10 % běžné hodnoty (0,78 g až 2 g) signalizuje, že u pacienta s chronickou obstrukční plicní nemocí hrozí dřívější vznik plicního emfyzému.

V případě, že je takový pacient vystaven více patologickým inzultům současně, hrozí mu vyšší pravděpodobnost vzniku chronické obstrukční plicní nemoci. Případně může mít mnohem těžší stupeň.

Chronická obstrukční plicní nemoc se vyvíjí pomalým tempem celé roky.
Proto se onemocnění v úvodu nijak neprojevuje a pacient se jeví být zdravý.

Prvotní změny na plicích nejsou natolik závažné, aby o sobě daly vědět. To usnadňuje jejich další progresi.

Úvodní projevy nemoci nedonutí nemocného zajít k lékaři, protože jsou často připisovány věku. Je to například nižší fyzická výkonnost nebo zadýchávání se při větší fyzické aktivitě. Běžné aktivity zvládá bez problémů.

Výrazně snížená fyzická aktivita se současně zvýšenou mírou ponámahové dušnosti a drážděním na kašel, případně záchvatovitým kašlem však už stojí za pozornost. Obvykle při zpozorování těchto symptomů navštíví pacienti lékaře.

Stav se stupňuje, až nakonec po minimální námaze dochází k závažným problémům s dýcháním. To se zhoršuje při přetrvávající expozici exogenních inzultů (např. kouření), při běžných infekcích dýchacích cest nebo v horizontální poloze, zejména v noci.

Dýchání je rychlejší, mělčí a výrazně namáhavější. Odborně takovému dýchání říkáme tachypnoe.

Námaha při dýchání a výrazné dechové úsilí způsobují zvýšení krevního tlaku a rychlou srdeční frekvenci. Jde o kompenzační mechanismus, jehož cílem je v co nejkratším čase dopravit krev a kyslík do neokysličených tkání a orgánů.

Dalším typickým projevem je suchý dráždivý kašel. V úvodu je sporadický, později přechází do chronicity. Objevuje se zejména v noci během spánku. Časem se stává produktivním kašlem, protože se zvyšuje sekrece hlenu v plicích a pacient vykašlává sputum.

Obstrukcí omezený dýchací prostor (spasmus, hleny) způsobuje pískavé zvuky a vrzoty při dýchání.
Největším problémem bývá výdech, kdy pacient jen s velkou námahou vytlačí vzduch z plic. Vydává při tom typický pískavý zvuk - tzv. exspirační stridor.
Zároveň je nucen zapojovat i pomocné dýchací svaly.

Všechny tyto potíže s dýcháním mají za následek poruchy plicních funkcí a hypoxii, což je nedostatek kyslíku v organismu. Projevuje se tedy hypertenzí a tachykardií. Později, když už člověk není schopen nedostatek kyslíku kompenzovat, nastupuje modré zbarvení kůže a sliznic (cyanóza hlavně akrálních částí), tlak krve a srdeční frekvence se snižuje.

U pacientů s chronickou obstrukční plicní nemocí dochází k tzv. hyperinflaci hrudníku. Jejich hrudník vysloveně připomíná sud, a proto se mu také říká i sudovitý hrudník.

Důležité:
Chronická obstrukční plicní nemoc nepoškozuje jen samotné plíce!
Má i systémové následky!
Přidružují se také onemocnění jiných orgánů, např. srdce - cor pulmonale.

Diagnostika chronické obstrukční plicní nemoci většinou nebývá náročná. Důvodem je to, že převážná většina pacientů navštíví lékaře až v době, kdy se už onemocnění začíná manifestovat.

A není to občasné pokašlávání, které nemocné přivádí. Do ambulance vstupují již s chronickým a neutuchajícím kašlem a patrnou dušností, ať už po větší, či menší námaze.

Projevy onemocnění a klíčový anamnestický údaj (kouření, rizikové pracovní prostředí) lékaře téměř vždy nasměrují ke správné diagnóze.

Cílené vyšetřovací metody už jen potvrdí předpokládanou diagnózu chronické obstrukční plicní nemoci.

Spirometrie

Spirometrické vyšetření se využívá nejen pro diagnostiku plicních onemocnění, ale také k určení stupně jejich závažnosti. Odhaluje nám stupeň omezení průtoku vzduchu v dýchacích cestách.

Je základem pro stanovení závažnosti onemocnění, důležitým indikátorem při monitorování průběhu onemocnění a odrazovým můstkem pro nastavení následné terapie, případně její změny.

Spirometrická kritéria se stanoví na základě objemu vzduchu vydechnutého za jednu sekundu, tzv. jednosekundová usilovného výdechového objemu plic (FEV-1), a celého objemu vzduchu vydechovaného při usilovném výdechu, tzv. nucené výdechové kapacity (FVC).
Vyhodnocení těchto hodnot se praktikuje po akutní bronchodilataci (rozšíření průdušek), které lze navodit léky (bronchodilatancia).

Tabulka s kritérii chronické obstrukční plicní nemoci na základě spirometrie:

Bronchoskopie

Bronchoskopie se vzhledem k její invazivnosti provádí jen v některých případech. Většinou se indikuje u pacientů nejen z důvodu diagnostiky, ale z důvodu odstranění hlenových zátek.

Jde o invazivní endoskopickou vyšetřovací metodu, při které se za pomoci endoskopu vyšetřuje bronchiální strom.

Lékař posuzuje vizuálně změny na sliznici bronchů, změny v jejich průsvitu (zúžení/obstrukce), případně ke zjištění obstrukce (hlenová zátka).

Tato metoda má tedy nejen diagnostický, ale i terapeutický charakter.

Onemocnění dlouhodobě probíhá bezpříznakově. Pod pojmem dlouhodobě rozumíme i několik let. Pacient nejen že nepociťuje žádné potíže, ale patologické změny na plicích ho nijak neomezují v dosavadním životě.

Později se objevuje mírně pokašlávání, kterému nemocný nepřipisuje vážný význam.

Kašel v průběhu dalších let sílí, až se stává chronickým. Přidružuje se zvýšená sekrece hlenu v plicích a jeho vykašlávání a suchý dráždivý kašel se stává produktivním kašlem.

Následně propuknou ostatní projevy, z nichž v popředí je dušnost. Nejdříve je patrná jen při větší fyzické aktivitě, později se objevuje při provádění běžných činností, nakonec po minimální námaze.

V důsledku těchto dlouhodobějších problémů s dýcháním je organismus zároveň nedostatečně okysličený, a proto se v pozdějších stádiích onemocnění přidává únava a atrofie svalů.

Chronická obstrukční plicní nemoc probíhá v několika fázích:

Chronická obstrukční plicní nemoc a očkování

V různé literatuře či na internetových portálech se dočtete, že u pacientů s chronickou obstrukční bronchopulmonální chorobou se doporučuje očkování proti chřipce a pneumokokovým infekcím.

1. očkování proti chřipce – doporučuje a všem pacientům s chronickou obstrukční plicní nemocí bez ohledu na věk a stadium onemocnění
2. očkování proti pneumokokovým infekcím – doporučuje se přednostně pacientům ve věku nad 65 let a pacientům v pokročilém stadiu chronické obstrukční plicní nemoci

Logicky je prospěšné, aby byli pacienti s tak závažným onemocněním plic chráněni vůči jakýmkoli infekcím dýchacích cest, které by spolu se základním onemocněním mohly mít fatální následky, tedy způsobit smrt pacienta.

Avšak nejen logika, ale také několik vědeckých studií prokázalo, že očkování má svůj význam!

U očkovaných pacientů se snížil počet nutných hospitalizací a zvýšil se věk dožití.
Právě tyto infekce měly za následek časté exacerbace onemocnění u více než jedné třetiny pacientů.
Očkování tedy snižuje i výskyt exacerbací.