Svrab: Co je to scabies, jak poznat jeho příznaky a jak se ho zbavit?

Svrab (lat. Scabies) je vysoce infekční parazitární kožní onemocnění.

Název onemocnění je odvozen od jeho hlavního projevu, kterým je svědění.
Slovo scabies pochází z latinského slova scaber, tedy škrábat se.
Název původce onemocnění (zákožky svrabové) Sarcoptes scabiei v překladu znamená tělo pořezané od škrábání.

Projevuje se vznikem zarudlých skvrn, pupínků a odřenin na kůži. Ty výrazně svědí a nutí pacienta se škrábat.
V některých případech si nemocný rozškrábe kůži natolik, že si způsobí rozsáhlé rány.

Původcem svrabu je samička parazita zákožky svrabové.

Onemocnění se přenáší přímým kontaktem s nakaženým jedincem (kontakt s kůží, pohlavní styk) nebo nepřímým kontaktem s kontaminovaným předmětem (oblečení, deka, ložní prádlo, ručníky).

Typicky se vyskytuje u lidí s nízkým hygienickým standardem (chudí lidé žijící v nevyhovujících podmínkách, lidé bez domova).

Také se s tímto onemocněním často setkáváme v sociálních zařízeních, jako jsou koleje, či jiné ubytovny s nízkým standardem (ubytovny pro dělníky, ubytovny pro cizince).

Zajímavé:
Celosvětový výskyt svrabu se podle světové zdravotnické organizace (WHO) odhaduje na 300 milionů případů ročně. Onemocnění má vzestupný trend.
Postihuje lidi bez ohledu na rasu a pohlaví. Nejčastěji se však vyskytuje u dětí do 15 let a u starších lidí nad 75 let.
K nárůstu svrabu v minulosti docházelo také během válek či přírodních katastrof, kdy nebylo možné dodržovat hygienické návyky.

Svrab znali již ve starověku

Svrab znali i naši předkové. Jeho historie sahá až k 2500 let př.n.l.

První písemná zmínka je datována do roku 1200 př.n.l., hovoří se o ní v Bibli.

Jako kožní onemocnění s ložisky, z nichž vylézala malá zvířátka, ho popsal Aristoteles v letech 384 až 323 př.n.l. Některé zdroje toto prvenství připisují arabskému lékaři Ibn Zuhri.

Podrobněji byl svrab charakterizován a zároveň pojmenován v době našeho letopočtu římským lékařem Aulem Corneliem Celsem.

To, že je svrab způsoben parazitem, odhalil až italský lékař Giovan Cosimo Bonomo v roce 1687.

Původcem svrabu je parazitický roztoč zákožky svrabové (lat. Sarcoptes scabiei variatio hominis).
Patří mezi ektoparazitární roztoče řádu Acarina, podřádu Astigmata a čeledi Sarcoptidae (zákožkovité).

Napadá a parazituje na lidských hostitelích. Existuje několik druhů roztočů, které parazitují asi na dalších 47 savcích.

U lidí obvykle napadne kůži v místech, kde je nejjemnější.

Co se děje v kůži napadeného člověka?

Po napadení člověka narušuje ochrannou kožní bariéru a vrtá si chodbičky v rohové vrstvě pokožky (epidermis).

Uvnitř pokožky přežívá tak, že přijímá kyslík celým povrchem těla a živí se zrohovatělou vrstvou kůže a tkáňovým mokem.

Samička dorůstající až do velikosti 0,2 až 0,5 mm si zavírá slepé konce povrchových vrstev podkožních chodbiček. Ukládá tam vajíčka a dále se rozmnožuje.

Sameček žije jen na povrchu kůže v mělkých chodbičkách a umírá 2 dny po kopulaci.

Samička zákožky svrabové obvykle naklade cca 50 vajíček, z nichž se později líhnou nové larvy.

Asi po dvou až třech týdnech se přibližně z jedné desetiny larev líhnou dospělí jedinci.

Dospělí paraziti přežívají v lidském hostiteli 4 až 6 týdnů. Během svého krátkého života jsou schopni vytvořit stovky nových jedinců.

Mimo živého hostitele umírají cca do tří dnů. Jsou obzvláště choulostiví na sucho, vlhko, slunce či mráz.

Zajímavé:
Na to, aby došlo k přenosu infekce, postačuje jedna oplodněna samička zákožky svrabové.

Jak dochází k přenosu nákazy?

K přenosu onemocnění dochází přímým kontaktem s nakaženým člověkem, méně často nepřímým kontaktem s kontaminovanými předměty.

Na to, aby k němu došlo, je také nutná delší expozice.
Pro přenos nestačí krátké podání si ruky s nemocným člověkem. Přesto je svrab poměrně snadno přenosný.

Na šíření nákazy se také podílí nízká úroveň hygieny.
Proto se nejčastěji vyskytuje u lidí s nízkým hygienickým standardem (ubytovny pro bezdomovce a podobně).

Vyskytnout se však může kdekoliv a u kohokoli.

Přímý přenos svrabu

K infikování většinou dochází po blízkém tělesném kontaktu, který trvá déle (objetí, sexuální přenos).

Zákožka je velmi pomalý parazit, proto musí být kontakt kůže s kůží delší.

Nepřímý přenos svrabu

K nepřímému přenosu dochází pomocí kontaminovaných předmětů.

Nejčastěji se jedná textilie jako například oblečení, ložní prádlo, ručníky a jiné.

Právě proto se svrab vyskytuje v menších epidemiích v lůžkových zařízeních (sociální zařízení, ubytovny, tábory).

Zajímavé:
Svrab je vysoce infekční onemocnění, poměrně rychle šířící se v určitých komunitách.
Nevymizí spontánně bez adekvátní léčby.
Každý případ podléhá povinnému hlášení na hygienickou stanici a následné karanténě.
Léčba je nutná nejen u pacienta, ale také u přímých kontaktů pacienta (rodina, partner, spolubydlící).
Rovněž je nutná dezinfekce prostředí a všech textilií.

Je možné se nakazit od infikovaného zvířete?

Mnoho lidí si myslí, že pokud se jeho domácí mazlíček nakazil svrabem, mohou ho dostat i oni.

Odpověď zní: ne!

Důvod je úplně prostý.

Zvířecí svrab (scabies animalis) je způsoben zákožkami odlišnými od těch lidských.
Zvířecí zákožky neparazitují na lidském hostiteli.

Při těsném kontaktu mohou zvířecí zákožky přejít na člověka, zůstávají však jen na povrchu kůže.

Zvířecí zákožky nemají schopnost trvalého usídlení se na lidské kůži a následného rozmnožování.

Zvířecí zákožky je možné z povrchu lidské kůže odstranit vodou a dezinfekcí.

Zajímavé:
Při závažném onemocnění zvířete může zvířecí zákožka na těle člověka způsobovat lokální podráždění (alergii). Nejde však o infikování lidského hostitele.
Po vyléčení zvířete tyto lokální projevy mizí i u člověka.

Po inkubační době, která trvá cca 2 až 6 týdnů, se začínají objevovat první příznaky.
Jejich nástup a intenzita jsou přímo úměrné osobní hygieně.
U zanedbaných jedinců se objevují dříve.
Při opakované infekci svrabu se mohou symptomy objevit již za 24 hodin.
Existují potvrzené případy, u kterých se onemocnění objevilo s odstupem měsíců až let.

Projevy svrabu jsou způsobeny alergickou reakcí na roztoče, resp. na jejich proteiny.
Tyto proteiny jsou přítomny ve střevech zákožky a do kontaktu s hostitelem se dostávají prostřednictvím výkalů.
Alergie je doprovázena tvorbou specifických IgE protilátek. Typické alergické příznaky, jako je svědění či zarudnutí kůže, proto mohou přetrvávat ještě nějakou dobu po zaléčení.

První příznaky svrabu

Mezi první projevy svrabu patří svědění kůže, které se v úvodu objevuje jen v noci.
Během spánku je zákožka svrabová nejaktivnější. Zároveň je svědění evokované teplem, proto je výraznější v posteli během spánku.

Nepříjemné svědivé pocity jsou nejčastěji v oblastech, kde je kůže nejjemnější a nejteplejší.

Typická (predilekční) místa vzniku svrabu:

• na rukou mezi prsty
• na vnitřních stranách zápěstí
• na vnitřní straně předloktí
• v loketních jamkách
• v podpaží
• v okolí prsních bradavek
• v okolí pupku
• v tříslech
• v okolí genitálií
• na vnitřní straně stehna
• v podkolenní jamce
• na nožní klenbě

Zajímavé:
Svrab se u dospělého jedince zpravidla nenachází v oblasti obličeje.
Jen zřídka bývají postiženy dlaně a chodidla.

Svědění nutí pacienta se škrábat. Často se nemocní vzbudí se škrábanci na postižených místech.

Objektivně je při bližším pohledu možné vidět růžovošedé chodbičky o velikosti 1 mm až 2 cm, které si zákožka svrabová vyvrtala.

Chodbičky v pokožce jsou erytematózní čárkovité útvary (někdy připomínají písmeno S). Jsou mírně vyvýšené a na jejich koncích může být vidět pod tenkou vrstvou kůže zákožku jako tmavší tečku.

V okolí chodbiček bývá přítomné zarudnutí kůže podobné štípanci od komára, které je způsobené kousnutím.

Pozdější příznaky svrabu

Z důvodu velmi intenzivního svědění a následného škrábání se na pokožce vytvářejí ekzematózní ložiskaa. Připomínají jiné dermatózy jako například psoriázu či jiné infekce kůže.

Na porušených místech kůže škrábanci se tvoří strupy jako u jiných běžných poranění.
V strupu se nachází velké množství parazitů. Proto pacient s rozsáhlými strupy může být infekčnější.

Na koncích chodbiček bývají přítomny menší pupínky (vyrážky) až zarudlé papulózní nebo vezikulární útvary.

Příznaky pokročilého a neléčeného svrabu

V pokročilém stádiu onemocnění dochází k přemnožení zákožky svrabové (hlavně z důvodu nedostatečné léčby, případně u neléčeného jedince). Z toho důvodu vznikají rozsáhlé ekzémy.

Vzácně dochází až k olupování těchto suchých povrchových vrstev kůže.

Loupání pokožky zintenzivňuje svědění a škrábání se. Zhoršují se i škrábance, odřeniny a rány na kůži.

Svrab se zároveň šíří i mimo predilekční místa (typické lokality).

Komplikace svrabu

Porušení kůže je snadným zdrojem sekundární infekce kůže.
Pokud se do ran dostane jiný mikroorganismus, je onemocnění komplikované zánětem, který vyvolal další patogen.

Infikovaná rána bývá zarudlá, horká na dotek a bolestivá.
Často je přítomna pyodermie (hnisavé kožní infekce) a hnisavé pustuly (ložiska naplněná hnisem).

Hnisavá ložiska jsou pokryta žlutými krusty (strupy), které vnikají po zaschnutí sekretu.

Celotělová infekce (sepse) vzniká velmi vzácně.

Tabulka s netypickými formami svrabu:

Na první pohled jednoduchá diagnostika na základě klinických projevů je častokrát složitá, resp. nesprávná.
Svrab bývá často zaměňován s jinými svědícími dermatózami.
Hlavně jde o onemocnění ze skupiny prurigo, případně alergií.

1. K nesprávné diagnostice většinou dochází u pacientů, u kterých je hygienický standard v mezích normy.
2. K nakažení však může dojít i u čistotných jedinců. Pokud v předchorobí navštívili místo, kde by se mohli nakazit, případně byli v úzkém kontaktu s infikovanou osobou.
3. Také existují netypické formy svrabu, které mohou ztížit diagnostiku.

Vyšetření na základě klinického obrazu a anamnézy

Navzdory výše uvedenému se diagnostika provádí primárně na základě klinického obrazu.

V popředí klinického obrazu je svědění a zarudnutí kůže, škrábance na kůži, ekzematózní ložiska, nemizící vyrážky či papulózní útvary.

Důležité je i vyšetření pohledem, co se týče stanovení hygienického standardu pacienta. Sbírá se cílená anamnéza zaměřená na sociální podmínky vyšetřovaného.

Dalším důležitým anamnestickým aspektem je zjišťování, co se stalo v předchorobí a kde se pacient cca 6 týdnů zpět zdržoval.

Mikroskopické vyšetření – přímý důkaz parazita

Na základě projevů onemocnění se následně provádí odborné lékařské vyšetření, které spočívá v prokázání přítomnosti parazita v kůži.

Následným krokem je biopsie části kůže a následné mikroskopické vyšetření hlubších vrstev kůže, případně přímé vypíchnutí parazita z chodbičky za pomoci jehly.

Zkušený lékař umí správnou diagnózu určit po mikroskopickém vyšetření kožních šupin, kde je prokazatelně přítomna zákožka svrabová nebo její vajíčka.

Alarmující diagnostické aspekty:

• zhoršení svědění po zahřátí
• podobné projevy u osoby v blízkém kontaktu s pacientem
• nález chodbiček s papulami uspořádanými do dvojic

Tabulka s onemocněními, se kterými se svrab nejčastěji zaměňuje

Svrab vzniká infikováním vnímavého jedince (savec, člověk) parazitem zákožky svrabové.

Inkubační doba svrabu od infikování do výskytu prvních příznaků je při prvotní infekci přibližně 2 až 6 týdnů. Při reinfekci (opakované infekci) se onemocnění může projevit po 24 hodinách.

První projevy v podobě pruritu (svědění kůže) se objeví do měsíce.

Samotný životní cyklus parazita je poměrně krátký (14 dní). Někdo by čekal, že smrtí parazita skončí i onemocnění. Opak je ale pravdou.

Parazit zákožky se následně zavrtá pod vrchní vrstvu pokožky (epidermis), kde tvoří chodbičky a klade vajíčka.

Tímto rychlým množením infekce stagnuje, případně progreduje. Nikdy neustupuje spontánně.
Bez léčby se stav může pouze zhoršit.

Rozsáhlé škrábance způsobují nejen svědění, ale také bolest a vznik sekundární infekce.

Prognóza správně léčeného onemocnění je však velmi příznivá.

Prevence svrabu

Nejdůležitějším preventivním opatřením proti nakažení se svrabem je dodržování hygienických standardů. Proto je třeba dbát na zásady osobní hygieny.

Hygienické zásady v prevenci svrabu:

• pravidelná osobní hygiena
• časté mytí rukou
• minimalizace přímého kontaktu s lidmi s nízkým hygienickým standardem
• pravidelné praní a žehlení osobních tkanin (oblečení, ložní prádlo...)
• nepoužívání cizích hygienických potřeb
• nepoužívání cizího oblečení
• dodržování hygienických opatření v společných prostorech (ubytovny, hotely...)