Huntingtonova choroba: Co to je a jaké má příznaky / diagnostiku?

Huntingtonova choroba je vzácné neurodegenerativní dědičné onemocnění. Při dědičném přenosu se uplatňuje autozomální dominantní dědičnost. Na přenos postačuje, aby byl gen zděděn od jednoho rodiče. Onemocnění je chronické a progresivní. To znamená, že se časem rozvíjí.

Mezi mužským a ženským pohlavím není v případě Huntingtona rozdíl. Je poměrně vzácný a z 100 000 postihuje přibližně 7 lidí. Geograficky se míra výskytu odlišuje, přičemž nejčastější je v Evropě a USA. Méně často pak v Asii a Africe.

Onemocnění s progresivní vlastností značí, že se začíná projevovat postupně a časem se příznaky choroby zhoršují. K propuknutí symptomů dochází nejčastěji ve středním věku. Nejfrekventovanější je to v období od 20. do 40. roku života. Vypuknout však může i v dětství či ve stáří. Onemocnění, které vznikne před 20. rokem života, se označuje také jako juvenilní Huntingtonova choroba.

U menších dětí je poměrně časté, že se špatný gen přenesl ze strany otce. Podstata choroby spočívá v přenosu genetické informace, které je uložená v tzv. tripletech, tedy trojici nukleotidů. Ty zodpovídají za tvorbu bílkovin v lidském organismu. Konkrétně jde o triplet CAG.

Zodpovědná je tedy mutace genu, který má za následek tvorbu látky s názvem huntingtin. Objevený byl v roce 1993, ale jeho přesná funkce není známá. Předpokládá se, že hraje úlohu při vývoji CNS, tedy centrální nervové soustavy.

Poprvé ji popsal v roce 1872 americký lékař George Huntington.

Při Huntingtonově chorobě je časté opakování těchto tripletů. Právě množství a frekvence opakování tripletů ovlivňuje čas propuknutí příznaků. Vyšší množství má za následek dřívější nástup.

Neurodegenerativní poškození znamená, že dochází k narušení neurologického systému. A tím i centrální nervové soustavy, tedy mozku. Typicky se při něm vyskytují nekoordinované mimovolní pohyby. Zasahuje však i do mentálních schopností. Onemocnění má vliv i na kognitivní (poznávací) funkce, a to zejména paměť či řeč.

Jak už bylo naznačeno, Huntingtonova choroba má různé formy – přesněji tři. Ty se rozdělují podle věku, v němž se začne onemocnění projevovat. Bližší popis uvádíme v tabulce.

Tabulka s rozdělením forem onemocnění a popis

Příčinou choroby je genetická mutace. Defekt chromozomu DNA se dědí. Na jeho základě dochází k tvorbě proteinu (bílkoviny) huntingtin. Pokud má tuto chorobu jeden z rodičů, dítě má 50% šanci na její získání.

Zajímavý je také fakt, že pokud byla původcem chybného genu matka, onemocnění probíhá mírněji a ve vyšším věku. V případě otce je to naopak. Až 95 % onemocnění je způsobených právě dědičností. Takže přenos z rodiče je i nejzávažnější rizikový faktor. Uvádí se, že asi v 5 % případů jde o mutaci bez vlivu dědičnosti.

Genetická mutace je způsobená změnou pořadí bází v genu. Báze jsou čtyři a dělí se na adenin, thymin, guanin a cytozin. V genu tvoří kód, a to svým uspořádáním. V případě Huntingtona je C-A-G v DNA kódu nadbytečně opakované.

Za normálních okolností se triplet C-A-G opakuje přibližně 9–35× . Při tomto onemocnění je jich i více než 40. Potvrdilo se, že čím víc jich je, tím rychleji se onemocnění projeví. Důsledkem je tvorba proteinu huntingtin. Ten následně způsobuje onemocnění, a to tím, že poškozuje mozek a narušuje jeho funkci.

Mezi projevy onemocnění patří nejčastěji vnější a viditelné příznaky. V rámci pohybových poruch je nejčastějším příznakem chorea. Postižený člověk má nekontrolovatelné, mimovolní pohyby. Například rukou, ale i obličejových mimických svalů, případně také nekontrolovaný pohyb jazyka.

Mezi symptomy onemocnění patří i zhoršené polykání, slintání a snížený příjem potravy. Člověk se o sebe nedokáže postarat a potřebuje každodenní pomoc, je nesoběstačný. Následkem toho je choroba častokrát provázena i hubnutím a podvýživou.

Poškození mozku má důsledek i na psychických schopnostech člověka. Dotýká se kognitivních funkcí, řeči nebo paměti. Příkladem jsou změny chování, kdy se z klidného jedince najednou stane agresivní a egocentrický člověk.

Velmi častými příznaky jsou agresivita nebo i apatie či deprese. V pozdějším stádiu i demence. V nejzávažnějších případech vede choroba k úplné změně osobnosti, rozpadu osobnosti a psychotickým poruchám.

Uvádí se rozdělení klinických příznaků do 5 stádií:

1. stádium, kdy je člověk plně aktivní a soběstačný, je schopen vykonávat práci
2. stádium, mírné omezení činností, ale člověk je soběstačný
3. stadium, kdy je přítomna pracovní neschopnost, vyžaduje pomoc při činnostech
4. stadium, člověk je nesoběstačný, ale může ještě žít v domácím prostředí
5. stádium nesoběstačnosti, přičemž je potřeba úplná ošetřovatelská péče

Jako první nastupují psychické změny, mezi něž patří:

• změna a poruchy osobnosti
• snížení intelektu, poruchy paměti a učení
• poruchy koncentrace
• ztráta zájmu o oblíbené činnosti
• zpomalená psychika
• snížení úsudku a kritičnosti, chybné hodnocení situací
• úzkost
• poruchy chování, agresivita
• změny nálady, emotivnost
• depresivní porucha, sklon k sebevraždě
• psychotické poruchy, bludy, halucinace, paranoia
• demence až úplný rozpad osobnosti

Pro pozdější nástup motorických (pohybových) obtíží se častokrát opozdí správná diagnostika onemocnění. Stává se, že se mylně stanoví psychiatrická porucha, přičemž Huntington zůstává neodhalený. Následně, po přidružení poruch hybnosti, se podezření obrací na tuto nemoc.

Onemocnění má následující motorické projevy:

• svalové záškuby, například tiky v tváři
• grimasy
• křeče mimických svalů
• motorický neklid
• poruchy řeči, zhoršená výslovnost (dysartrie)
• mimovolní zvuky
• zhoršené polykání
• zaskakování stravy a riziko vdechnutí cizího tělesa (aspirace)
• zvýšené slinění
• nástup mimovolních pohybů (chorea)
  • náhlý pohyb končetin
  • trhavé pohyby
  • kroutivé pohyby
  • nekoordinované pohyby

Motorika je neúčelná, ale k jejímu zhoršení dochází zpravidla při cíleném pohybu. V klidu, hlavně během spánku, mimovolní pohyby ustávají. I chůze je celkově zhoršená a může připomínat stav opilosti. Pozdější stádia jsou příznačná ztrátou soběstačnosti.

Diagnostika probíhá zejména na základě přímého genetického vyšetření. Pomocí DNA testů se onemocnění potvrdí nebo vyloučí. Následně se dá určit nadměrný počet tripletů, které způsobují toto neurodegenerativní onemocnění.

Na základě přesného počtu je možné určit míru mutace a degeneraci genetické informace. Taktéž se dá odhadnout možný nástup a intenzita onemocnění. Při určování onemocnění se dále využívá psychologické či psychiatrické vyšetření.

Při diagnostice se uplatňuje i neurologické vyšetření. Hodnotí se motorika, celkový tělesný a pohybový status, také i mimovolní pohyby a jiné obtíže. Zpravidla se vykonávají i ostatní základní laboratorní vyšetření. Při diferenciální diagnostice se využívá i EEG, což je vyšetření elektrické aktivity mozku.

Nápomocné je i CT nebo magnetická rezonance. A to hlavně se zaměřením na bazální ganglia, mozkovou kůru a samozřejmě i celkový stav mozku. Onemocnění se častokrát diagnostikuje až ve fázi, kdy nastupují motorické projevy. Při výskytu psychických obtíží se při prvotních vyšetřeních nemyslí na Huntingtonovu chorobu.

Průběh onemocnění je různorodý a odvíjí se od počtu tripletů. Čím je jich více, tím dříve se příznaky projeví a o to závažnější je průběh onemocnění. Při klasické formě se příznaky objevují typicky mezi 30. a 45. rokem života.

Tato forma je nejčastější a vyskytuje se v 90 % případů Huntingtonovy choroby. Jako první se vyskytují psychické obtíže. Mezi ty patří lehčí formy, jako je například úzkost, změny nálady a větší emotivnost. Člověk ztrácí zájem o doposud oblíbené činnosti.

Snižuje se mu intelekt, má problém s pamětí, koncentrací a tím pádem i s učením. Chování ovlivňuje snížený úsudek, kritičnost a chybné hodnocení situace. Může se objevit i kriminální chování. Celkově je člověk psychicky zpomalený (bradypsychický). Na druhou stranu, změny chování mohou podněcovat agresi.

Horší variantou jsou depresivní stavy a z nich vyplývající sebevražedné skony. Postupem času nastupují psychotické obtíže, jako jsou bludy či halucinace. Vrcholem psychických změn je rozpad osobnosti a demence.

Stává se, že k určení diagnózy nevedou psychické těžkosti, ale až výskyt motorických poruch. Prvotně se objevují menší svalové záškuby, například mimického svalstva tváře, svalové tiky či grimasy. Náhlé pohyby nohou a jiné mimovolní, trhavé, ale i kroutivé pohyby jsou označované jako chorea.

Mimovolní pohyby připomínají tanec, z čehož bylo odvozeno řecké pojmenování chorea.

Vyvíjí se celkový motorický neklid. Pohyby jsou hrubé a neúčelné. Zhoršuje je vědomý pohyb a v čase klidu a spánku ustupují. Přidružují se poruchy řeči, ale i mimovolní zvuky. Kvalita života je výrazně zasažena.

Problematické je i polykání, což způsobuje i nadměrné slinění. Vyskytuje se časté zaskakování potravy či tekutin. Tím vzniká riziko vdechnutí cizího předmětu, například stravy. Aspirace způsobí zápal plic a ten je rizikový kvůli komplikacím.

Časem se omezuje soběstačnost. Zasažena je jemná motorika. Člověk se neumí obléknout, zapnout si knoflíky. Z rukou mu vypadávají předměty, má problém s psaním. Chůze může připomínat stav opilosti. V pozdějším stádiu nastává ztráta pohyblivosti či rigidita (ztuhlost) svalů.

Ztráta soběstačnosti způsobuje poruchy příjmu potravy a hubnutí. V případě 4. stádia je člověk nesoběstačný, ale schopný domácího života. To ale neplatí pro 5. stádium, v němž je potřebná celodenní ošetřovatelská péče.

Psychické potíže a zhoršení motoriky progredují. Při depresi se vyskytují sebevražedné sklony. Délka dožití je obvykle v rozmezí 10–15 let od objevení obtíží.

Při větším rozsahu mutace je nástup obtíží dřívější. Pokud se vyskytují před 20. rokem života, hodnotí se forma onemocnění jako juvenilní Huntingtonova choroba. V popředí jsou hlavně psychické obtíže. Přidružuje se epilepsie a Parkinsonův syndrom.

Mimovolní pohyby jsou vzácnější nebo mírné. Onemocnění probíhá rázněji a rychleji progreduje. Při této formě juvenilní Huntingtonovy choroby je kratší doba dožití.

Pokud je naopak genová mutace v menším rozsahu, onemocnění nastupuje později. Označuje se jako forma s pozdějším začátkem. Zpravidla k tomu dochází až po 60. roku života.

Celkový průběh je pomalejší. Projevy jsou podobné jako při klasické formě, ale jsou mírnějšího charakteru. Doba dožití je normální a srovnatelná se zdravou populací.