Co je maniodepresivní psychóza nebo také bipolární afektivní porucha?

Ve středověku byli lidé se psychickými poruchami krutě vyčleňováni ze společnosti. Běžně byli uvězněni. Ne za trest, ale protože se jich lidé báli, považovali je za posedlé démony a čarodějnice. Chtěli se chránit tím, že je uvěznili.

Později byli duševně nemocní lidé posíláni do klášterů, kde se o ně staraly řádové sestry. Později také do ústavů, které čím dál více připomínaly nemocnice.

Psychiatrie jako medicínský obor se začala formovat koncem 18. století. Mezi první psychiatry patřili P. Pinel či J. E. D. Esquirol.

V 19. století se začaly jednotlivé typy poruch zařazovat a třídit. E. Kraepelin poprvé vyčleňuje termín "dementia praecox" a "maniodepresivní šílenství".

Dementia praecox byla později E. Bleulerem přejmenována na schizofrenii. Z maniodepresivního šílenství se nejprve stala cyklofrenie, poté maniodepresivní psychóza, která se změnila na současný název bipolární afektivní porucha.

Bipolární afektivní porucha je závažné duševní onemocnění charakterizované pacientovým zastřeným vnímáním sebe sama a svého okolí.

Příčinou jsou chronické výkyvy nálad (afektivní labilita). Střídají se období mánie, období hypománie s obdobím depresí.

Nemoc postihuje více než 1 % světové populace, bez ohledu na národnost, etnický původ nebo socioekonomický status.

Bipolární porucha je jednou z hlavních příčin zdravotního postižení mezi mladými lidmi.

Výkyvy nálady jsou v životě běžné, např. když čelíte stresujícím událostem. Pokud jsou výkyvy nálad nápadné, trvalé a doprovázené epizodami úzkosti, může jít o základ afektivní poruchy.

Afektivní poruchy mohou být unipolární, kdy je přítomen pouze jeden "extrém nálady", tj. deprese. Druhým typem je bipolární porucha, kdy nálada kolísá od deprese k mánii.

Pro postižené pacienty je typický vysoký výskyt souběžných psychiatrických a tělesných onemocnění, což zhoršuje celkové prožívání onemocnění a zapojení pacienta do běžného společenského života.

I proto je toto onemocnění příčinou zvýšené úmrtnosti mladých lidí, zejména smrti sebevraždou.

Přesná diagnóza bipolární poruchy je v klinické praxi obtížná. Nejčastěji začíná jako depresivní epizoda, která vypadá velmi podobně jako unipolární deprese (deprese bez mánie).

Navíc v současnosti neexistují žádné známé biomarkery, které by laboratorně odhalily tuto poruchu. Proto klíčovou roli v diagnostice má klinické zhodnocení psychiatra, a to na základě jeho vyšetření.

Jako každé jiné onemocnění, ať už psychického, nebo fyzického charakteru, má i toto své příčiny. V případě maniodepresivních onemocnění jsou těmito příčinami nejčastěji genetické a environmentální faktory.

Při maniodepresivních poruchách jde vlastně o prezentaci dvou protichůdných pólů. Jedním protipólem je nešťastná a úzkostlivá deprese, druhým velkolepá mánie.

Právě taková onemocnění se širokou škálou projevů mohou být výrazně ovlivňována genetickými a environmentálními faktory.

Environmentální faktory 

Jsou to právě faktory vnějšího prostředí, které mohou mít zásadní vliv na formování osobnosti postiženého maniodepresivními poruchami.

Pod výrazem "vliv vnějšího prostředí" rozumíme zejména užívání alkoholických či psychotropních látek. Drogy a alkohol jsou zodpovědné za následnou destabilizaci psychické stránky pacienta.

Taková destabilizace se výrazně přičiní o nástup onemocnění, ke kterému může být jedinec předem geneticky predisponován.

Mezi faktory vnějšího prostředí bezpochyby patří i tzv. psychopatologické vlivy.

Jsou to události spojené s dysfunkcí rodiny, neharmonickým dětstvím a s tím spjatou i výchovou, psychickým stresem, prožíváním dlouhodobého útlaku, agrese či šikany.

Značný vliv na rozvoj psychóz může mít také chronické somatické onemocnění a špatný zdravotní stav spojený zejména s bolestmi a strachem o život.

Bipolární poruchy nastupují u lidí zejména v časné dospělosti či adolescenci. Jsou následkem možných vlivů prostředí, které pacient prožíval zejména v období dětství.

U mnoha pacientů se objevil dřívější projev maniodepresivních poruch v souvislosti se sexuálním zneužíváním v dětství.

Stejně tak problémy s pracovní sférou života jsou touto nemocí značně ovlivněny. Dochází ke zhoršenému průběhu onemocnění, zvyšuje se náchylnost k sebevražedným pokusům nebo sebevražedným myšlenkám.

Dochází ke slabší reakci na farmakologickou léčbu v dospělosti.

Dalším environmentálním spouštěčem maniodepresivních psychóz je psychický stres.

Stres je odpověď organismu na stresové stimuly (stresory). Organismus na ně reaguje obrannými mechanismy a jeho cílem je zachovat tělesnou rovnováhu a zabránit poškození nebo smrti organismu.

Každý člověk podléhá stresovým situacím individuálně. Nakumuluje-li se však příliš mnoho stresových situací, organismus se s nimi nedokáže vyrovnat. Častokrát se právě nezvladatelný stres podepíše na psychické destabilizaci. Ta může směřovat až k závažným psychiatrickým onemocněním, jako je například bipolární afektivní psychóza.

Genetické faktory 

Právě genetické faktory jsou v současnosti nejčastěji zkoumanou příčinou způsobující maniodepresivní poruchy.

Existuje jistá genetická predispozice, která má vysoký vliv na získání maniodepresivních poruch.

Pokud onemocněním trpí alespoň jeden rodič, pak se u dítěte může maniodepresivní porucha objevit s 15–30 % pravděpobností. Pokud mají tuto poruchu dva nejbližší příbuzní, riziko výskytu dosahuje až 75 %.

U jednovaječných dvojčat dosahuje pravděpodobnost výskytu maniodepresivní poruchy shodnou míru u obou dětí přibližně 70 %.

Serotonin

Serotonin je jedním z hlavních a velmi důležitých látek zodpovědných za nervový přenos v mozku, tzv. neurotransmiterů. Účastní se regulace mnoha fyziologických dějích, jako jsou emoce, poznání a regulace denních rytmů, tzv. vnitřní hodiny.

Patologické hladiny serotoninu dané genetickou predispozicí nebo způsobené vnějšími faktory jsou příčinou výkyvů nálad při psychických poruchách.

Serotonin je ovšem velmi dobře prozkoumanou molekulou a také je přesně znám jeho účinek. Proto se by mohl stát základem pro terapii těchto poruch. Jsou to právě serotoninové receptory, které jsou místy účinku léčiv mnoha neurologických a psychiatrických chorob.

Bipolární pacient trpí velmi nápadnými výkyvy nálad, které se ve fázi mánie projevují přehnaným optimismem, pocitem vlastní důležitosti, velkou sebedůvěrou, fyzickou a psychickou výraznou aktivitou s rychlým tempem řeči. Nepociťuje vyčerpanost navzdory snížené potřebě spánku.

Zároveň působí agresivně, jedná impulzivně, bez promyšlení svých činů, má poruchy úsudku a sníženou koncentraci. Je rychle podrážděný, mnohdy se chová nevhodně, činí ukvapená rozhodnutí.

Naopak když se dostane do stavu deprese, pociťuje dlouhodobý smutek. Má výrazné změny chuti k jídlu a poruchy spánkového režimu.

Postihuje ho období pláče, je pesimisticky až apaticky laděný, trpící pocitem provinilosti a bezvýznamnosti. Mívá nevysvětlitelné bolesti a často myslí na smrt či sebevraždu.

Existuje několik typů bipolárních a příbuzných poruch. Mohou zahrnovat mánii (nebo hypománii) a depresi. Symptomy způsobí nepředvídatelné změny v náladě a chování, což má za následek značné utrpení a potíže v životě.

Dělení bipolárních afektivních poruch:

• Bipolární porucha I. zahrnuje výskyt alespoň jedné manické epizody, které může předcházet nebo po ní následovat hypomanická či velká depresivní epizoda. V některých případech může mánie vyvolat odtržení pacienta od reality, tzv. psychózu, což je akutní stav v psychiatrii.
• Bipolární poruchu II. charakterizuje alespoň jedna velká depresivní epizoda a alespoň jedna hypomanická epizoda, ale žádný výskyt manické epizody.
• Cyklotymická porucha je stav, kdy se nejméně dva roky (nebo jeden rok u dětí a dospívajících) po sobě objeví několik období s příznaky hypománie a období depresivních symptomů (i když méně závažných než velká deprese).
• Mezi další typy patří například bipolární a příbuzné poruchy vyvolané některými drogami nebo alkoholem či v důsledku špatného zdravotního stavu, jako je Cushingova choroba, roztroušená skleróza nebo mrtvice.

Bipolární porucha II není lehčí forma bipolární poruchy I, ale samostatná diagnóza.

Manické epizody bipolární poruchy I mohou být závažné a nebezpečné. Jedinci s bipolární poruchou II jsou ovšem depresivní po delší dobu, což je rizikovější z hlediska sebepoškozování.

Deprese

Každý člověk během svého života trpěl krátkodobou depresí způsobenou stresem, pracovními obtížemi, úmrtím blízké osoby, rozchodem, školními problémy nebo traumatizujícími zážitky.

Většinou ovšem dochází k tomu, že všechny tyto projevy po čase vymizí a člověk se dostává zpátky do psychické a fyzické pohody.

Pokud se však člověk trpící depresivními stavy z dlouhodobějšího hlediska nedokáže vymanit z jejich vlivu, může být takový člověk považován za pacienta postiženého depresivními poruchami.

Klasická deprese je ovšem kromě environmentálních vlivů, kterým jsou lidé dennodenně vystavováni, způsobená patologickými změnami.

Deprese je v odborných kruzích řazena mezi poruchy nálad, i když nemění pouze náladu postiženého.

Deprese pohltí celého člověka, počínaje tělem a duchem člověka až po absolutní změnu jeho osobnosti a vztahu k okolí a lidem v něm.

Je nezbytné proto správně a včas stanovit příznaky tohoto závažného psychiatrického onemocnění již v jeho počátcích a zajistit jeho přiměřenou diagnózu a následnou léčbu.

Příznaky deprese mohou být velmi složité a odlišné mezi jednotlivými pacienty. Pro depresivní lidi platí obecné pravidlo projevu příznaků. Patří mezi ně pocit smutku, beznaděje a ztráta zájmu o věci.

Příznaky jsou dlouhotrvající a častokrát zasahují do intimní sféry člověka, ať už sociální, rodinné, nebo pracovní.

Mezi nejčastější příznaky klinické deprese patří:

• Depresivní nálada – Postižení pacienti každodenně pociťují depresivní náladu nebo se svým chováním depresivně jeví okolí. Častokrát pociťují bezmocnost a beznaděj, která vrcholí až úzkostnými stavy pláče. Někteří mají pocit viny a snížené sebevědomí.
• Změna hmotnosti – Pacienti postižení depresí mají zvýšenou nebo naopak sníženou chuť k jídlu. Přibírají či ztrácejí přibližně 5 % váhy za každé čtyři týdny. Pacienti se slabší depresí mají tendenci tloustnout, zatímco pacienti postižení těžší depresí mají tendenci výrazně hubnout.
• Ztráta zájmu o každodenní činnosti – Postižení pacienti absolutně ztrácejí zájem o jakékoli činnosti a věci, které dříve pravidelně vykonávali či využívali. Někteří pacienti ztrácejí radost z věcí, které jim do té doby přinášely potěšení.
• Ztráta hygienických návyků – Při těžkých formách deprese postižení pacienti ztrácejí základní hygienické návyky a zanedbávají svou hygienu.
• Únava – Depresivní lidé si obvykle stěžují na ztrátu energie a únavu.
• Poruchy spánku – Průvodním znakem depresivních poruch je častokrát nespavost či právě opačný projev, který je charakteristický tím, že depresivně nemocní pacienti potřebují přílišný spánek.
• Útlum, nebo psychomotorická hyperaktivita – Depresí postižení pacienti jsou extrémně rozrušení, lehce podrážditelní. Jiní naopak jsou extrémně klidní, zpomalení v řeči a v pohybu.
• Potíže s koncentrací, pamětí a myšlením – Depresivní pacienti mají citelné problémy s pamětí, ztrácejí schopnost soustředit se či racionálně řešit problémy. Nejsou schopni samostatného rozhodování a stále více jim upadá pohled na život směrem k negativním tendencím.
• Pocity viny, bezcennosti nebo bezmocnosti – Nemocní obvykle trpí neustálými pocity viny a hloubavým zamýšlením se nad minulostí. Přemýšlejí nad chybnými kroky v minulosti a jejich nevratnou nápravou. Dostavuje se pocitem bezmocnosti a bezcennosti. Pacient ztrácí schopnost bojovat se sebou samým a častokrát má sebedestruktivní myšlenky.
• Myšlenky na smrt – Ti, kteří ztrácejí chuť bojovat se sebou samým, mají často sebevražedné myšlenky. Stále více přemýšlejí nad smrtí než nad vykoupením z obtíží, které prožívají. Někteří mívají sebevražedné myšlenky, jiní pokusy. Někteří to mají předem naplánované a jednají podle plánu, jiní bez plánu a jednají impulzivně.

Ke správné diagnostice bipolární poruchy v podstatné míře napomáhá řízený rozhovor terapeuta s pacientem a jeho příbuznými.

Podrobnými a předem stanovenými otázkami rozliší, s jakou psychickou poruchou pacient přichází a v jaké fázi se momentálně nachází.

Takové psychiatrické hodnocení zahrnuje kromě rozhovoru o myšlenkách, pocitech a vzorcích chování také vyplnění psychologického sebehodnocení nebo dotazníku.

Tzv. mapování nálady je metoda, při které si pacient vede denní záznamy o svých náladách, spánkových režimech nebo jiných faktorech, které by mohly pomoci při diagnostice a nalezení správné léčby.

Avšak jen dvaceti procentům pacientů s bipolární poruchou s depresivní epizodou je diagnostikována bipolární porucha v prvním roce léčby.

Je to způsobeno tím, že manická fáze poruchy se může zpozdit. Někdy není v době diagnózy rozpoznána pacientem ani jeho nejbližšími, kteří poskytují lékaři doplňující a objektivnější informace o chování pacienta v běžném životě.

Navíc mezi nástupem prvních příznaků onemocnění a diagnostikováním nemoci je časové rozmezí až 5–10 let.

K objektivnímu hodnocení poruchy slouží tzv. diagnostická kritéria pro bipolární poruchu.

Psychiatr porovnává pacientovy symptomy s kritérii pro bipolární a související poruchy v diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5), který vydala Americká psychiatrická asociace.

Vyšetření neurofyziologických markerů jako genetického rizika bipolární deprese je v současnosti možné pomocí neurozobrazovací techniky.

Neurozobrazování je nová medicínská technika, která využívá různé metody pro přímé nebo nepřímé zobrazení struktury a funkce mozku.

Nejčastější diferenciální diagnózy, které je důležité odlišit, jsou jiné psychiatrické diagnózy jako schizofrenie, úzkostné poruchy, zneužívání návykových látek, porucha osobnosti (psychopatie).

Diagnóza u dětí

Diagnostika dětí a teenagerů s bipolární poruchou zahrnuje stejná kritéria, jaká se používají u dospělých. Příznaky dětí a teenagerů mají ovšem často odlišné vzorce a nemusí přesně zapadat do diagnostických kategorií.

U dětí se může bipolární porucha zaměnit za poruchu pozornosti s hyperaktivitou (ADHD) a poruchu opozičního vzdoru.

Někdy jsou však tyto nemoci kombinovány. Tehdy je diagnostika mnohem náročnější.

Bipolární afektivní porucha je nemoc, která doprovází člověka po celý jeho život. Proto se i období mánie a deprese objevují cyklicky celý život.

Mezi těmito epizodami extrémních výkyvů nálad je většina pacientů bez příznaků. U malého procenta jedinců jsou přítomny i chronické symptomy, bez ohledu na účinnost léčby.

Pokud je bipolární porucha včas diagnostikována a následně správně a dlouhodobě léčena, pacienti mají šanci prožít produktivní život.

Bez léčby se příznaky onemocnění ale postupně zhoršují, jsou nezvladatelné. Pacienti často propadají návykovým látkám nebo se uchylují k sebepoškozování s myšlenkami a pokusy o sebevraždu.