ADHD: Porucha pozornosti s hyperaktivitou. Příčiny, příznaky

ADHD je celosvětově zažitá zkratka od slovního spojení Attention Deficit Hyperactivity Disorder (deficit koncentrace a hyperaktivní porucha). Jedná se o určitou patologii chování projevující se již od nízkého věku dítěte.

Etiologii a faktory vzniku, projevy, léčbu ADHD a mnoho jiných zajímavých informací se dočtete v článku.

ADHD je hyperkinetická psychiatrická porucha. Její prevalence u dětí ve školním věku se odhaduje na úrovni 10–12 %. ADHD se nejčastěji diagnostikuje mezi 6. a 9. rokem věku dítěte v rámci příchodu do školního prostředí.

Častěji je postiženo mužské pohlaví.

ADHD charakterizuje narušená a snížená schopnost koncentrace a pozornosti, porucha kontroly emocionálních impulsů, přítomnost vnitřního neklidu a hyperaktivity jedince.

ADHD je charakterizována brzkým začátkem. Projevy se u dítěte objevují již v prvních sedmi letech života.

Je přítomna kombinace nadměrně aktivního chování jedince s výraznou nepozorností a neschopností udržení dlouhodobé koncentrace a pozornosti na jednu činnost.

Charakteristickým znakem je i absence motivace se sklonem jedince měnit činnost bez dokončení první činnosti/úkolu. Pro ADHD je typická i nekvalitní organizace práce a neorganizovanost v běžném životě.

Průběh a příznaky však závisí na přesném typu a formě ADHD, který daný jedinec má.

Podle odborné literatury by měly být dané projevy ADHD zjevné před 7. rokem věku dítěte a popsaný stav musí trvat nejméně 6 měsíců. Stav však nesmí být způsoben jinou možnou psychickou poruchou dítěte, jako je úzkostná porucha, deprese, porucha nálady či schizofrenie a jiné.

Tato hyperkinetická porucha má chronický průběh. Může přetrvávat od dětství až do dospělosti a má většinou negativní dopad na sociální adaptaci jedince. Podle literárních zdrojů přechází porucha ADHD ve více než 50 % případů do dospělosti.

ADHD je častokrát diagnostikováno na začátku školní docházky, kde je po dítěti žádána určitá organizace, spolupráce a soustředění se na školní činnost (úkol, zadání, výklad učiva).

Etiologie vzniku ADHD je vícefaktoriální komplex. Zahrnuje genetický, biologický, psychosociální i externí faktor.

Primárním rizikovým faktorem vzniku ADHD je genetická predispozice.

Genetické faktory potvrdily studie poukazující na vyšší prevalenci ADHD u prvostupňových rodinných příbuzných než u ostatní populace v poměru 24 % k 6 %. Vyšší prevalence je patrná i u druhostupňových rodinných příbuzných.

Některé studie potvrzují, že porucha ADHD je přítomna u 18 % biologických rodičů dětí s ADHD.

Vyšší prevalence byla zpozorována také u přítomnosti psychických poruch, jako je například deprese, úzkostné poruchy či závislosti na alkoholu nebo psychoaktivních látkách.

Je udáváno spojení mezi vznikem ADHD s předporodními a porodními zdravotními komplikacemi, nízkou porodní hmotností dítěte, užíváním alkoholu, nikotinu a jiných psychoaktivních látek matky.

Možným podporujícím faktorem projevu ADHD je nesprávně zvolená výchova, institucionální výchova, narušená kvalita vztahů v rodinném či školním prostředí jedince.

Navzdory medicínským pokrokům je biologický faktor vzniku ADHD dosud neznámý. Přítomny jsou však abnormity ve prefrontální oblasti mozku. Je zjevná dysregulace inhibiční aktivity ve frontální oblasti mozku jedince.

Předpokládané je i narušení podílu určitých neurotransmiterových systémů v těle.

Základním projevem této neurovývojové poruchy je narušení schopnosti pozornosti dítěte. Je snížena schopnost dlouhodobé koncentrace a vnímání jedné určité činnosti.

U dítěte je zjevná hyperaktivita a častá impulzivita. Důsledkem jsou i častá zranění vyplývající z nepozornosti a nadměrné aktivity dítěte.

Charakteristickým znakem je i narušení školního výkonu dítěte vyplývající ze snížené schopnosti soustředění a přizpůsobení se určitým normám. Děti a dorostenci s ADHD mají často problémy v socializaci a adaptaci v novém prostředí.

Možná je i přítomnost problémů ve vztazích s rodiči, sourozenci či vrstevníky.

V pozdějším věku při odborném neléčení ADHD jsou možné projevy určité formy agresivity a delikvence.

Syndrom ADHD je často chronického charakteru a přibližně v 50 % má vliv i na dospělé jedince. U těchto jedinců je zvýšeno riziko působení stresu, vztahových neshod, neorganizovanosti či samotný pokles společenského a ekonomického postavení.

Možné projevy a příznaky ADHD:

• Neschopnost soustředit se
• Neschopnost dlouhodobé koncentrace
• Snadné rozptýlení
• Zapomínání na plnění úkolů
• Hyperaktivita
• Impulzivní chování
• Nepřiměřené reakce na podněty
• Nedočkavost, vyrušování
• Potíže s klidnou aktivitou
• Přerušování konverzace a skákání do řeči
• Neorganizovanost běžných denních aktivit

Děti s poruchou ADHD jsou však také velmi senzibilní a mají své silné kladné stránky. Častokrát bývají velmi kreativní, plné fantazie s vlastním bohatým vnitřním světem.

Příznaky však závisí na přesném typu a formě ADHD, který daný jedinec má. Existují tři základní typy ADHD pro neodbornou veřejnost:

• Převážně nepozorný
• Převážně hyperaktivní
• Kombinovaná forma ADHD

Diagnostika probíhá nejčastěji v raném školním věku. První příznaky se obvykle objevují do 7. roku života dítěte. Diagnostika probíhá zejména prostřednictvím lékaře-psychiatra.

Diagnostický postup zahrnuje podrobné hodnocení chování dítěte. Základem je specifický ADHD klasifikační dotazník rozdělený na dvě hlavní hodnotící části – nepozornost a hyperaktivita. Hodnoticí škálu najdete na konci článku.

Osoba by měla projevit většinu (alespoň 6) z hlavních specifických příznaků pro konkrétní typ a formu ADHD.

Příznaky by měly při diagnostice ADHD zasahovat i do každodenního života jedince.

Příznaky ADHD se nemusí ihned projevit v lékařském prostředí, a proto je diagnostika rozsáhlá. Její součástí jsou opakované návštěvy, zejména při zhoršení či znovuobjevení patologických projevů.

Vyšetření by mělo sestávat z důsledného odebrání zdravotní, osobní, školní/pracovní a rodinné anamnézy, z rozhovoru s pacientem, rodičem či partnerem.

Před stanovením diagnózy vyšetřující lékař musí vyloučit jinou zdravotní diagnózu, jako je deprese, úzkost, schizofrenie či určité problémy se spánkem.

Je možné provést magnetickou rezonanci mozku pro detailní zobrazení vnitřních struktur oblasti mozku. Volbou je i EMG (elektromyografie), měření elektrických impulzů mozku pro možnou přítomnost odchylek.

Avšak při fyzickém či fyzikálním vyšetření se u většiny jedinců s ADHD nezjistí žádné potíže. Vyšetření je však potřebné k vyhodnocení jiných možných zdravotních poruch v rámci diferenciální diagnostiky.

Mýty o ADHD

Mýtus: ADHD mají pouze děti

Sice by při diagnostickém procesu měly být přítomné specifické symptomy ADHD prokázány do 7. roku života, mnoho jedinců však zůstává nediagnostikováno až do dospělého věku. Velký vliv na včasnou diagnostiku má samotný zájem a spolupráce rodičů.

Pravděpodobně nebude u dospělého jednotlivce s ADHD evidentní nadměrné hyperaktivní chování, ale spíše vnitřní neklid, neschopnost udržet dlouhodobou pozornost a koncentraci na určitou činnost.

Mýtus: U ADHD je vždy přítomna hyperaktivita

Pod ADHD poruchy patří i mnohé další symptomy, na základě kterých je daná diagnóza rozdělována na více typů.

Forma ADHD s převahou nepozornosti nevykazuje nadměrnou hyperaktivitu. Takový jedinec se často označuje jako zasněný, nepozorný a nechá se častokrát snadno rozptýlit různými podněty. Může být také nevnímavý, nedbalý či zapomnětlivý v denních běžných činnostech.

Hodnoticí škála ADHD

Symptomy nesoustředěnosti a nepozornosti v tabulce

Symptomy hyperaktivity a impulzivnosti v tabulce