Anxiolytika aneb jakou léčbu úzkosti známe?

Těžká zkouška ve škole, důležitý pracovní pohovor nebo recitál před davem diváků. Vzpomenete si na některou z těchto situací ze svého života? A vzpomínáte si, jak jste se v té chvíli cítili?

Bušící srdce, třesoucí se ruce a pot po celém těle. Pravděpodobně jste se ocitli v sevření úzkosti.

Úzkost je stav charakterizovaný vnitřním pocitem neklidu, nervozity nebo dokonce strachu. Je spojený s vnějšími fyzickými projevy. Obvykle se jedná o dočasnou reakci těla na probíhající stresovou situaci.

A je to reakce přirozená.

V některých případech je dokonce užitečná. Pomáhá nám zvýšit pozornost, soustředit se nebo rozpoznat hrozící nebezpečí.

Když stresová situace odezní, přirozeně odezní i úzkost.

Co ale dělat, když se úzkost vymkne kontrole?

O úzkosti jako o patologickém stavu hovoříme tehdy, když výrazně zasahuje do našeho každodenního života a činností.

Tedy pokud je intenzivní, nadměrná, vyskytuje se často a v situacích, které za normálních okolností nepovažujeme za stresující, nebo pokud se úzkost pravidelně opakuje.

Chronická a iracionální úzkost v reakci na běžné životní události se považuje za úzkostnou poruchu.

Úzkostné poruchy – co o nich víme?

Úzkostné poruchy se řadí do skupiny psychiatrických onemocnění. Představují jednu z nejčastějších forem emočních poruch.

O typu úzkostné poruchy hovoříme tehdy, když:

• Úzkost nebo strach výrazně narušují a snižují vaši schopnost fungovat v každodenním životě.
• Často reagujete nepřiměřeně emočně.
• Nemáte dostatečnou kontrolu nad svými reakcemi.

Negativní stránkou těchto poruch je to, že jsou silně omezující a vysilující. Jejich rozvoj může vést k vyhýbání se činnostem nebo místům, které vyvolávají negativní emoce a příznaky.

Úzkostné poruchy postihují všechny věkové kategorie, ale mnohem častěji se vyskytují u žen.

Co stojí za rozvojem úzkostných poruch, respektive co je v těle fyziologicky špatně?

Úzkostné poruchy jsou důsledkem jednoho ze dvou nefyziologických procesů, které v těle probíhají.

Prvním je nerovnováha v hladině neurotransmiterů v části mozku, která je zodpovědná za vnímání a vyhodnocování hrozeb. Konkrétně hovoříme o nerovnováze v hladinách serotoninu, dopaminu a kyseliny gama-aminomáselné (GABA).

Neurotransmitery jsou nízkomolekulární chemické látky zodpovědné za přenos nervových signálů v nervovém systému.

Druhým procesem je narušení osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny, tj. porucha sekrece kortizolu, adrenalinu a noradrenalinu.

Osa hypotalamus-hypofýza-nadledviny je primární cestou, kterou organismus reaguje na stres. Hypotalamus prostřednictvím stimulace hypofýzy způsobuje uvolňování kortizolu, adrenalinu a noradrenalinu z nadledvin.

Kortizol je stresový hormon, který nám – zjednodušeně řečeno – dodává energii pro zvládání stresových situací. Adrenalin a noradrenalin jsou hormony, které zvyšují srdeční frekvenci a zrychlují dýchání.

Když už známe průběh úzkostných poruch, podívejme se na samotné příčiny úzkostných poruch.

Jaké mohou být příčiny těchto poruch?

Úzkostné poruchy mohou vznikat z různých příčin. Přesná příčina jejich vzniku však dosud není zcela objasněna.

Předpokládá se, že na vzniku úzkostných poruch se podílí kombinace různých faktorů.

Tabulkový přehled faktorů, které zvyšují pravděpodobnost vzniku a rozvoje úzkostných poruch

Úzkost je velmi častým příznakem jiných psychiatrických onemocnění, zejména deprese. V případě deprese funguje vztah oběma směry. Úzkost může vést k depresi a naopak deprese může vést k úzkosti.

Pocity úzkosti jsou také velmi časté u pacientů s jinými (nejen psychiatrickými) onemocněními, například u pacientů s chronickou únavou, cukrovkou, poruchami štítné žlázy, onemocněním srdce nebo plic, chronickou bolestí nebo abstinenčními příznaky (alkohol, drogy, léky).

Chronická úzkost je navíc spojena s rizikem zvýšené nemocnosti a úmrtnosti.

Jaké typy úzkostných poruch známe?

Existuje několik základních typů úzkostných poruch – generalizovaná úzkostná porucha, panická porucha, obsedantně-kompulzivní porucha, fobie, posttraumatická stresová porucha, agorafobie a další.

U jednoho pacienta se může současně vyskytovat několik úzkostných poruch.

Všechny vznikají na základě nerovnováhy neurotransmiterů v centrálním nervovém systému a/nebo poruchy osy hypotalamus-hypofýza-nadledviny.

Generalizovaná úzkostná porucha

Je charakterizována trvalými a nadměrnými obavami. Problém nebo hrozba neexistují nebo jsou zanedbatelné.

Lidé s touto poruchou jsou neustále vystrašení a neschopní se uvolnit, což narušuje jejich každodenní aktivity. Nejsou schopni se dostatečně soustředit a mají potíže se spánkem.

U lehkých forem generalizované úzkostné poruchy jsou pacienti schopni pracovat a vést víceméně normální společenský život. Těžké formy úzkostné poruchy jsou obvykle spojeny se ztrátou zaměstnání a vyhýbáním se společenským kontaktům.

Panická porucha

Jedná se o náhlý záchvat strachu nebo zoufalství. Vzniká jako reakce na obávanou situaci/objekt nebo vzniká nečekaně, tj. bez příčiny. Je nepředvídatelný a trvá přibližně 10 minut.

Záchvat je charakterizován zvýšenou srdeční frekvencí, pocením a závratěmi, případně dušností, nevolností a bolestí na hrudi. Lidé s panickým záchvatem si tyto příznaky často pletou se srdečním infarktem.

Pacienti s panickou poruchou se vyhýbají místům, kde v minulosti prodělali záchvat paniky, nebo místům, která tuto situaci připomínají.

Obsedantně-kompulzivní porucha

Vyznačuje se trvalými a opakujícími se myšlenkami (obsesemi). Tyto myšlenky vedou k úzkosti, která pak vede k opakovanému provádění určitých nutkavých činností (kompulze) ve snaze zmírnit úzkost.

Příkladem je myšlenka na přítomnost bakterií v prostředí kolem nás (obsese), po níž následuje časté mytí rukou (kompulze). Dále opakovaná kontrola věcí (zamčené dveře, vypnuté spotřebiče v domě), provádění úkolů v určitém pořadí atd.

Více se dočtete v článku:
Co je obsedantně-kompulzivní porucha + Příznaky a léčba

Fobie a sociální fobie

Jedná se o nepřiměřený a nadměrný strach z určitých předmětů, situací nebo činností, které obecně nejsou nebezpečné. Pacient si je vědom, že jeho strach je nadměrný, ale nedokáže ho ovládnout nebo překonat.

Příkladem je strach z létání, pavouků, výšek atd.

Sociální fobie je strach z každodenních sociálních situací a interakcí s lidmi. Jde o strach ze ztrapnění, ponížení, odmítnutí nebo přehlížení ze strany společnosti, který vede k vyhýbání se těmto situacím.

Posttraumatická stresová porucha

Tato porucha vzniká v důsledku traumatické nebo násilné události, která se stala v minulosti pacienta (nehoda, násilný trestný čin, přírodní katastrofa). Situace se mu vrací v podobě noční můry nebo živých vzpomínek.

Agorafobie

Agorafobie se vyskytuje u lidí v situacích, kdy mají pocit, že nemohou uniknout nebo že se jim nedostane pomoci, pokud ji potřebují.

Zahrnuje např. strach z uzavřených prostor, z veřejných míst, z davu, z opuštění domova, z cestování v dopravních prostředcích, ze stání ve frontách, z osamělých míst apod.

Jak se tyto poruchy projevují?

Příznaky úzkostných poruch závisí na typu poruchy a také na konkrétním pacientovi.

U těchto poruch se psychické příznaky velmi často kombinují s tělesnými příznaky. Někdy dochází i ke změnám v chování člověka.

Tabulkový přehled nejčastějších příznaků úzkostných poruch

Komplikace úzkostných poruch a jejich prevence

Jednou z nejčastějších komplikací úzkostných poruch, zejména pokud nejsou kontrolovány a léčeny, je rozvoj nebo zhoršení dalších duševních a tělesných poruch.

Mluvíme například o rozvoji deprese, závislosti na návykových látkách, chronických zažívacích potížích, chronické bolesti nebo o rozvoji sociální izolace, problémech s fungováním ve škole nebo v práci, snížené kvalitě života a sebevražedných myšlenkách.

Vzhledem k tomu, že přesná příčina úzkosti není známa, spočívá prevence úzkostných poruch v úsilí o snížení negativního dopadu příznaků na jedince.

Pacienti s již existující úzkostnou poruchou by měli zůstat aktivní a věnovat se činnostem, které je baví a ve kterých se cítí dobře. Měli by se vyhýbat alkoholu, drogám nebo nadměrnému množství kofeinu, které úzkostné stavy zhoršují.

Ke zlepšení příznaků může přispět také snížení stresu, zdravé stravování, dostatek spánku nebo přestat kouřit.

Příznaky úzkosti mohou zhoršit i některé léky. Poraďte se se svým lékařem nebo lékárníkem, zda to není i případ léků, které v současné době užíváte.

V neposlední řadě je zásadním krokem znalost vaší poruchy a návštěva lékaře.

V jakých situacích je třeba navštívit lékaře?

• Pokud pociťujete nadměrné obavy, které negativně ovlivňují vaše fungování v práci, mezilidské vztahy nebo jakoukoli jinou oblast vašeho života.
• Pokud svůj strach a úzkost dostatečně neovládáte.
• Pokud trpíte jiným duševním onemocněním.
• Pokud pociťujete úzkost ve spojení s depresivními pocity, užíváním alkoholu nebo drog.
• Pokud máte podezření, že vaše úzkost může souviset s tělesným onemocněním.
• Pokud máte sebevražedné myšlenky nebo chování.

Co zahrnuje diagnostika a léčba úzkostných poruch?

Prvním krokem při diagnostice úzkostných poruch je vyloučení tělesného onemocnění, které by mohlo být primární příčinou.

Diagnóza úzkosti je obvykle subjektivní a je založena převážně na pozorování. Skládá se z posouzení duševního zdraví, psychologického dotazníku a někdy i klinických testů k vyloučení jiných onemocnění s podobnými nebo stejnými příznaky.

V současné době jsou k dispozici screeningové testy, které umožňují určit příčinu a dokonce i závažnost úzkosti.

Léčba úzkostných poruch se skládá z několika kroků, které vždy fungují jako integrovaný soubor opatření.

Každá úzkostná porucha má jedinečný profil. Většina poruch reaguje na soubor režimových opatření nebo farmakologickou léčbu.

Režimová opatření zahrnují například úpravu životního stylu, dietu, relaxační a meditační léčbu, psychoterapii, behaviorální terapii nebo kognitivně behaviorální terapii.

Farmakologickou léčbou se rozumí léčba pomocí léků.

Tyto dvě léčby fungují samostatně nebo se používají v kombinaci.

Behaviorální terapie učí pacienta změnit navyklé chování, které může přispívat k pocitu úzkosti.

Cílem kognitivně-behaviorální terapie je pomoci pacientovi změnit kromě samotného chování také jeho navyklé způsoby myšlení a reagování, aby se pocity úzkosti snížily.

V některých případech se používá také expoziční terapie. Ta zahrnuje vystavení pacienta situacím nebo předmětům, které vyvolávají strach a úzkost, s cílem postupně je odstranit.

Při farmakologické léčbě úzkostných poruch se používá několik skupin léků. Hovoříme o lécích s anxiolytickým účinkem. Tyto léky primárně neléčí úzkostné poruchy, ale přinášejí úlevu od jejich negativních příznaků.

Cílem léčby úzkosti pomocí léků není pouze potlačení jejích psychických příznaků, ale také zmírnění těch fyzických.

Tabulkový přehled skupin a jednotlivých příkladů léků používaných při léčbě úzkostných poruch

Jak tyto léky fungují?

Ačkoli všechny výše uvedené léky vyvolávají účinek v podobě zmírnění příznaků úzkosti, každá skupina léků má mírně odlišný mechanismus účinku.

Benzodiazepiny působí tak, že prodlužují účinek kyseliny gama-aminomáselné. Tato kyselina je inhibiční neurotransmiter působící v mozku. Snižuje aktivitu nervových buněk. Zajišťuje, aby produkované nervové signály byly vyvážené a nebyly přehnané.

Tímto mechanismem benzodiazepiny přinášejí rychlou úlevu od příznaků úzkosti. Kromě anxiolytického účinku působí sedativně, hypnoticky, uvolňují kosterní svalstvo a působí proti křečím.

Na benzodiazepinech může při jejich užívání vzniknout závislost a tolerance. Ve vysokých dávkách tlumí dýchání a srdeční činnost.

Antidepresiva jsou účinná anxiolytika, která se používají zejména při výskytu úzkosti ve spojení s depresí. Působí tak, že upravují poruchy v neurotransmiterových systémech, tj. hladiny serotoninu, dopaminu nebo noradrenalinu.

• Selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu zvyšují hladinu serotoninu.
• Inhibitory monoaminooxidázy snižují odbourávání serotoninu, noradrenalinu a dopaminu, a tím zvyšují jejich hladiny.
• Tricyklická antidepresiva blokují zpětné vychytávání serotoninu a noradrenalinu, čímž zvyšují jejich hladiny.

Anxiolytikum buspiron je agonistou serotoninových receptorů. Vyvolává v těle podobné účinky jako serotonin.

Má srovnatelné účinky jako benzodiazepiny, ale způsobuje minimální sedaci a nevyvolává závislost a toleranci.

Beta-blokátory jsou léky bez anxiolytických účinků. Neovlivňují psychologickou složku úzkosti.

Používají se ke kontrole fyzických projevů úzkosti a strachu, tj. bušení srdce, zrychlený tep, záškuby, zrychlené dýchání, pocení, třes atd.

Anxiolytika rostlinného původu nebo jako doplňky stravy

Kromě samotných syntetických léčiv můžeme anxiolytické látky najít také v přírodě, a to i v potravinách.

Tyto látky, stejně jako je tomu u léků, ovlivňují nevyrovnanou hladinu neurotransmiterů v mozku a také narušenou osu hypotalamus-hypofýza-nadledviny.

Například produkci dopaminu v těle zvyšují látky, jako je vitamin C, vitamin D a vitamin E, omega-3 mastné kyseliny nebo aminokyselina L-theanin (obsažená v zeleném čaji).

Dále produkci serotoninu zvyšuje aminokyselina L-tryptofan a její prekurzory, vitamíny skupiny B, vitamin D, selen nebo omega-3 mastné kyseliny.

Aminokyseliny jsou stavebními kameny pro tvorbu neurotransmiterů. Vitamíny působí jako kofaktory nezbytné pro proces syntézy neurotransmiterů.

Příjem těchto látek, například ve stravě nebo ve formě doplňků stravy, může významně pomoci upravit základní fyziologické složení neurotransmiterů v těle.

Tabulkový přehled anxiolytických doplňků stravy

Při léčbě úzkosti se osvědčily i některé rostliny.

Rostliny a jejich obsahové látky nejsou stavebními kameny neurotransmiterů ani nefungují jako kofaktory při syntéze neurotransmiterů.

Ve srovnání se syntetickými léky nevykazují tak závažné vedlejší účinky.

Tabulkový přehled rostlinných anxiolytik