Onemocnění uší

Onemocnění uší postihují každou část ucha, tedy vnější ucho, střední ucho i vnitřní ucho, a mezi nemoci, které se zařazují do této oblasti, patří i onemocnění spojená s Eustachovou trubicí nebo sluchově rovnovážným nervem. Některé nemoci vznikají na infekčním a parazitárním podkladu, další jsou záněty i neinfekčního charakteru a více onemocnění má souvislost s nádorem nebo jiným nezánětlivým a neinfekčním narušením funkce jednotlivých částí ucha.

Ucho je sluchový orgán zachycující zvuk, který je jedním ze základní smyslových podnětů člověka z vnějšího prostředí. Zatímco mladý člověk umí vnímat zvuk s frekvencí od 20 až do 20 000 Hz, starší člověk i vlivem věku má tento rozptyl mnohem menší a jde o zvuk s frekvencí od 50 jen do 8 000 Hz. Prostřednictvím všech částí ucha se zvuková vlna přetransformuje nejprve na vibraci a později až na elektrický nervový signál, který je vyslán do mozku.

Anatomie a stavba ucha u člověka zahrnuje tři hlavní části. Ucho se skládá z vnějšího ucha, středního ucha a vnitřního ucha, přičemž střední ucho je přes Eustachovu sluchovou trubici spojeno s nosohltanem a na konci vnitřního ucha začíná sluchově rovnovážný nerv, který přenáší zvuk do mozku, ale zároveň má významnou funkci i v udržování a koordinování rovnováhy a pohybu těla. Každou část ucha trápí jiné problémy, ale některé spolu přímo souvisejí.

Nemoci vnějšího ucha

Vnější ucho je tvořeno více částmi. Jde o ušní boltec tvořený chrupavkou, kromě lalůčku, kde se chrupavka nenachází, následně vnější zvukovod, což je již trubice tvořená jak chrupavčitou, tak i kostěnou částí, a vnější ucho končí a je od středního ucha odděleno bubínkem, což je vazivová blána. Úkolem ušního boltce je nasměrovat zvukové vlny do zvukovodu, kudy zvuková vlna přejde do bubínku, kde na něj narazí, což ji zesílí, a přechází dále do středního ucha.

Vnější ucho postihují nemoci například týkající se ušního boltce, může jít například o abscesy ušního boltce, vřídky, furunkly nebo karbunkuly vyskytující se na pokožce ušního boltce, někdy se vyskytují i ​​na zevním zvukovodu, také mezi onemocnění patří celulitida zevního ucha, perichondritida vnějšího ucha, deformace ušního boltce nebo lalůčku a deformace zvukovodu, například splasknutí vnějšího zvukovodu a exostóza vnějšího zvukovodu.

Mezi nejčastější problémy patří ale záněty, a to maligní zánět zevního ucha, různé infekční záněty difúzní nebo hemoragické, případně častý je i cholesteatom zevního ucha. Poměrně časté jsou také akutní záněty zevního ucha, které nemají infekční původ, například tzv. plavecké ucho nebo neinfekční akutní zánět zevního ucha a zvukovodu. Častým problémem je i ztvrdlý cerumen ve zvukovodu, který vzniká také neinfekčně.

Řada zánětů je způsobena bakteriální nebo virovou infekcí, která pochází buď z vnějšího prostředí, nebo sem přešla z vnitřního ucha, ojediněle může jít i o mykotické infekce. Také nadprodukce ušního mazu je poměrně častá. Léčba je obvykle lokální, pokud nedojde k chronickým onemocněním nebo průniku chorob do středního ucha. To se děje například i při choleastetomu nebo při infekčních zánětech bubínku.

Nemoci středního ucha

Střední ucho je tvořeno systémem dutin, které jsou vyplněny vzduchem a vystlány vnitřní sliznicí. Ve středním uchu je také několik částí, a to konkrétně bubínek, následně na něj jsou napojeny tři sluchové kůstky, a to kladívko, kovadlina a třmínek, a na konci jsou membrány, které oddělují střední ucho od vnitřního. Také ze středního ucha vyúsťuje i Eustachova trubice. Zvuk se transformuje ve středním uchu přes sluchové kůstky na vibraci a ta putuje do vnitřního ucha.

Střední ucho postihují různé druhy zánětů, cyst, problémy přímo s bubínkem nebo také se sluchovými kůstkami. Velmi časté jsou hnisavé i nehnisavé záněty sliznice a pokožky středního ucha, které mohou mít podle průběhu subakutní, akutní nebo chronickou podobu a mohou být způsobeny viry, bakteriemi, alergickou reakcí nebo jinými neinfekčními příčinami, ale i záněty bubínku zapříčiněné záněty či traumatickou příčinou.

Při perforaci může jít jen o částečnou perforaci bubínkové blány, nebo o vážnější úplnou perforaci bubínkové blány. Několik nemocí ve středním uchu souvisí i se sluchovou trubicí, ať už jde o zánět sluchové trubice, trvalou obstrukci a uzavření sluchové trubice, nebo naopak o trvalé otevření sluchové trubice z patologických příčin. Ve středním uchu se může nacházet i cholesteatom, což je cysta, která sem obvykle pronikne z vnějšího ucha a může zde způsobit několik komplikací a rozšiřující se záněty, například i kostní části.

Nejčastějšími onemocněními ve středním uchu jsou ale jednoznačně záněty středního ucha. Tyto záněty mohou mít infekční i neinfekční příčiny, přičemž častěji jsou infekční s prvotní virovou a sekundární bakteriální infekcí, které se sem dostanou právě prostřednictvím sluchové trubici z horní části dýchacích cest. Doprovází je bolest, teploty a horečky, což platí zejména při akutních zánětech, a také zhoršení sluchu a obvykle i sekrece v podobě hnisu, hlenu nebo jiného sekretu, který se uvolňuje přes ucho nebo i přes trubici.

Onemocnění Eustachovy trubice

Eustachova trubice je sluchová trubice dlouhá u dospělého člověka kolem 4 centimetrů a má chrupavčitou část a kostěnou část. Ve větší míře je tvořena kostěnou částí, přičemž v místě spojení obou částí je nejužší. Úkolem této trubice je spojení nosohltanu a dutiny středního ucha, čímž je umožněno vyrovnávání tlaku ve středním uchu vzhledem k atmosférickému tlaku v okolí a zároveň je možné odvádět případný sekret a tekutiny ze středního ucha pryč.

Eustachova trubice může být postižena několika nemocemi, a to přímo v ní nebo v jejím bezprostředním okolí. Mezi přímé nemoci patří infekční zánět Eustachovy trubice, neinfekční zánět sluchové trubice, trvalá obstrukce trubice v důsledku oslabení stěn, komprese trubice, stenóza sluchové trubice nebo striktura Eustachovy trubice, ale i nadměrné otevírání trubic.

Nemoci, které významně ovlivňují otevřenost trubice, ale přímo nemusí vznikat v ní, jsou například nádory nebo záněty v jejím okolí. Velmi často dochází například k trvalé obstrukci vlivem nádoru v nosohltanu, který způsobuje zúžení průsvitu nebo úplné uzavření Eustachovy trubice. Nejčastějším onemocněním ale zůstává zánět, který může způsobit i otok sliznice v trubici, především má však vliv i na střední ucho.

Nemoci vnitřního ucha

Vnitřní ucho je tvořeno kostěným labyrintem, dále hlemýžděm, který je přímo v tomto labyrintu, a také rovnovážným statokinetickým, případně někdy nazývaným vestibulárním, orgánem. V hlemýždi se nachází Cortiho orgán, který obsahuje vláskové buňky sloužící jako receptory sluchu a prostřednictvím těchto buněk a kanálků a váčků v labyrintu je možné zpracovat zvuk na nervový impuls a předat jej dále do mozku a centrální nervové soustavy.

Kromě toho je součástí vnitřního ucha i rovnovážný vestibulární aparát, který slouží k detekci polohy a zrychlení a předá do mozku také informace o rovnováze. Vnitřní ucho mohou postihovat zánětlivé i nezánětlivé choroby přímo jeho částí nebo částí navazujících na něj, například vestibulárních orgánů a celého tohoto aparátu. Mezi nejčastější nemoci patří otosklerózy, jako jsou neobliterující otoskleróza, obliterující otoskleróza a kochleární otoskleróza.

Také postihuje vnitřní ucho například i labyrintida, píštěl labyrintu a různé jiné dysfunkce týkající se přímo kostěného labyrintu ve vnitřním uchu, jako hypersenzitivita, hypofunkce nebo úplná ztráta funkce. Nebezpečné jsou úplné ztráty sluchu jako akutní nebo chronické trauma. V rámci vnitřního ucha se vyskytují i ​​poruchy vestibulární funkce, kam patří vertigo, Meniérova choroba, vestibulární neuronitida, Lermoyezův syndrom nebo benigní paroxysmální choroba.

Vzhledem k různým druhům chorob se mohou problémy ve vnitřním uchu projevovat jak zhoršením sluchu, tak i problémy s koordinací nebo udržováním rovnováhy. Některé nemoci jsou dokonce neléčitelné kauzálně, takže se léčí jen symptomy nemocí. Vnitřní ucho jako celek je také poměrně citlivý orgán, čili v případě pozdní diagnostiky více onemocnění dochází k nenávratnému částečnému nebo úplnému poškození konkrétní funkce orgánu.

Onemocnění sluchově rovnovážného nervu

Sluchově rovnovážný nerv je nerv složený z dvou nervových vláken, která jsou napojena na Cortiho orgán a na vestibulární aparát. Jedno nervové vlákno tak přenáší zvuk a nervové impulzy o zvuku přijatém přes všechny části ucha, druhé nervové vlákno přenáší informace a nervové impulzy ohledně polohy hlavy a těla, ohledně zrychlení a pohybu a také ohledně rovnováhy. Díky tomu je statokinetický nerv unikátní a zároveň velmi důležitý pro smyslové vnímání okolí.

Polohově sluchový nerv může trápit řadu nemocí. Některé souvisí přímo s ním, jiné mají propojení s vnitřním uchem a významně ovlivňují jeho funkci. Jde například o poruchy přímo vestibulárního aparátu, které mají dopad i na vestibulární nerv, jako jsou například Lermoyezův syndrom, vestibulární syndrom, paroxysmální polohové vertigo zvané také BPPV nebo klasické vertigo se svými formami od periferní po otogenní.

Některé tyto choroby postihují jen jeden vestibulární aparát v jednom uchu, jiné jsou oboustranné, jako například při vestibulárním syndromu, kdy dochází ke vzniku příznaků právě v důsledku poruchy rovnováhy obou aparátů v obou uších. Samotný sluchově rovnovážný nerv nejčastěji postihují buď záněty, které vycházejí obvykle z vnitřního ucha, případně onemocnění nádorového typu, které nerv utlačují a způsobují problém s přenosem signálu.

Mezi častá onemocnění přímo nervu patří například vestibulární neuronitida, která izolovaně a jednostranně postihuje tento nerv a je nejčastěji způsobena infekcí virového typu. Vážnějším problémem jsou ale nádory, ačkoli tento nerv postihují maligní neboli nezhoubné nádory. Jedná se buď o neurinom nervoakustického nervu, což se projevuje nejčastěji závratěmi a méně poruchami sluchu, případně o neurofibromatózu, kterou doprovází i výskyt nádorů na konci dalších nervů v těle.