Léčba leukémie

Cílem léčby je trvalá kompletní remise s normalizací krevního obrazu a kostní dřeně.

Základním standardem péče je rozdělení pacientů do skupin podle přítomnosti genetických mutací.

Více znalostí o jednotlivých genetických abnormalitách umožňuje lépe pacientům přizpůsobit léčbu.

Standardní a základní léčbou je chemoterapie, kombinace cytostatik v režimech podle mezinárodních protokolů.

Nyní máme k dispozici také cílenou léčbu, která působí selektivně na určitý cíl.

Působí na signální dráhy a snaží se potlačit růst nádoru.

V léčbě se používají například inhibitory enzymů, jako jsou tyrozinkinázy, a monoklonální protilátky.

Přináší terapeutický prospěch u určité skupiny pacientů (např. u určité genetické mutace).

V léčbě leukémie se setkáváme také s ozařováním (radioterapií). Používá se v indikovaných případech.

Základem je symptomatická, podpůrná léčba, prevence komplikací a přísné dispenzární sledování.

Pacienti se často potýkají s těžkým průběhem infekcí. V takových případech je nezbytná širokospektrá antibiotická léčba.

V terapii leukemie se často používají kortikosteroidy, které mají kromě jiných účinků i tzv. lymfolytický efekt (inhibují proliferaci lymfatické tkáně).

Doplňkovou terapií jsou růstové faktory, které podporují krvetvorbu.

Velmi častou a opakovaně nutnou léčbou je krevní transfuze.

Transplantace krvetvorných buněk

Transplantace je léčebná metoda, při které se při poruše krvetvorby přenesou pacientovi krvetvorné buňky - tzv. transplantát.

Hlavním cílem transplantace je nahradit zničenou krvetvornou tkáň zdravými krvetvornými buňkami.

Podnětem k výzkumu transplantací byly atomové výbuchy, kdy byla krvetvorba potlačena.

Průlomovou myšlenkou bylo záměrné zničení nemocné kostní dřeně (např. vysokými dávkami záření, chemoterapií) a její nahrazení zdravými krvetvornými buňkami.

Významným objevem v medicíně byl objev tzv. systému HLA (human leukocyte antigens) v krvi.

Krev již nedělíme pouze podle krevních skupin, ale rozlišujeme také zvláštní znaky na bílých krvinkách (leukocytech) – antigeny.

Jsme tak schopni mnohem přesněji charakterizovat krev člověka při transfuzi nebo transplantaci.

Tento princip se využívá při léčbě leukémie. Vysokými dávkami cytostatik a/nebo záření potlačujeme nemocnou krvetvorbu. Obnovení je umožněno transplantací krvetvorných buněk ve vhodnou dobu.

Typy transplantací:

• Alogenní
• Alogenní nepříbuzná (v registrech dárců kostní dřeně nebo pupečníkové krve)
• Autologní transplantace (z vlastního těla, odběr v kompletní remisi onemocnění)

Zdroj buněk:

• Kostní dřeň
• Krvetvorné buňky z cirkulující periferní krve
• Pupečníková krev

Krvetvorné buňky z periferní krve

Kostní dřeň je sídlem krvetvorby.

V počátcích se odběry i transplantace prováděly injekcemi do kostní dřeně.

Dnešní medicína zjišťuje v periferii krvetvorné kmenové buňky. Za normálních okolností je jich málo, ale při léčbě a úbytku bílých krvinek se tělo chce regenerovat a vyplavuje do krve zvýšený počet krvetvorných buněk.

Tento stav můžeme v léčbě ještě podpořit speciálními růstovými faktory a časem se krvinky vyčerpají.

Tento typ transplantace se dnes ve světě používá nejčastěji.

Pupečníková krev

Relativně vysoký podíl krvetvorných buněk v pupečníkové krvi umožňuje její využití při léčbě onkohematologických onemocnění.

Transplantace pupečníkové krve se používá především k léčbě dětí. Lze ji provést i u dospělých.