Léčba impetiga: Lokální mast, systémové léky i antibiotika

Lokální léčba

U obou typů impetiga se ke změkčení strupů používají masti (3–5% salicylová vazelína). Kromě toho se doporučují vlhké obvazy s dezinfekčními roztoky.

Pacient s impetigem by měl dodržovat jistá opatření. Namísto koupele by si měl dopřát krátkou sprchu. K mytí by měl používat dezinfekční mýdlo.

Při výběru léčiva musí lékař postupovat individuálně. Je třeba zvážit pravděpodobnost kontaktní alergie a možnost rezistence. Důležitou podmínkou lokální léčby je dobrá spolupráce ze strany pacienta.

K lokální léčbě impetiga se používají následující léčiva:

• bacitracin
• neomycin
• kyselina fusidová
• mupirocin

Kombinace neomycinu a bacitracinu patří v praxi mezi běžně používaná léčiva. Tato kombinace však není vhodná k léčbě impetiga.

Neomycin je vhodný k eradikaci zejména aerobních gramnegativních bakterií. Účinek neomycinu na grampozitivní bakterie je ve velké míře omezený.

V současnosti se k lokální léčbě impetiga používá zejména mupirocin nebo kyselina fusidová.

• Mupirocin

Mupirocin se používá zejména k lokální léčbě primárních a sekundárních bakteriálních kožních infekcí. Mezi jeho další využití patří:

1. zabránění bakteriální kontaminace malých ran
2. prevence infekce abrazí a malých řezů a ran

• Kyselina fusidová

Kyselina fusidová se používá zejména k léčbě primárních bakteriálních infekcí kůže (impetigo, furunkul). Také se využívá v případě infikovaných kožních poranění nebo sekundárně infikovaných dermatóz (atopická a kontaktní dermatitida).

Kyselina fusidová je účinná proti množství grampozitivních bakterií a některým gramnegativním kokům. Například Staphylococcus aureus a Corynebacterium sp. jsou velmi citlivé. Streptokoky jsou průměrně citlivé.

Léky pro lokální použití s obsahem kyseliny fusidové jsou dostupné ve formě krému a masti. Ve srovnání s jinými topickými antibiotiky vykazuje podobnou účinnost a srovnatelnou nebo lepší snášenlivost.

Kyselina fusidová, stejně jako mupirocin, je v případě léčby některých typů impetiga účinnější než perorální antibiotika.

Systémová léčba

Systémovou antibiotickou léčbu lékař zvolí v případě neúspěchu lokální léčby impetiga nebo při větším rozsahu projevů. U komplikovaných a generalizovaných projevů je systémová antibiotická léčba prevencí před vznikem komplikací (glomerulonefritidy).

Systémová léčba je vhodná pro pacienty:

• jejichž stav se nezlepšuje používáním lokální léčby
• s velkými a mnohačetnými ložisky
• s oslabenou imunitou
• trpící závažným onemocněním

V případě stafylokokových infekcí se v praxi využívají:

• Oxacilin

Oxacilin patří do skupiny oxazolylpenicilinů. Jsou odolné vůči β-laktamázám produkovaným stafylokoky. Proto je označujeme také jako protistafylokoková antibiotika.

Použití oxacilinu je indikováno u pacientů, kteří trpí infekcí vyvolanou kmeny Staphylococcus aureus s mikrobiologicky potvrzenou citlivostí.

• Amoxicilin/kyselina klavulanová

Amoxicilin patří do skupiny aminopenicilinů. Stafylokoky, které produkují β-laktamázu, jsou odolné vůči jeho působení.

Vhodným přidáním kyseliny klavulanové (inhibitoru β-laktamázy) se však spektrum může významně rozšířit a tento princip se terapeuticky často využívá.

• Cefalexin

Cefalexin zařazujeme do I. generace cefalosporinů. Jeho mechanismus účinku je založen na usmrcení citlivých mikroorganismů v době jejich rozmnožování. Působí širokospektrálně (proti mnoha mikroorganismům).

U streptokokových infekcí lékař obvykle předepisuje:

• Draselná sůl fenoxymetylpenicilinu

Fenoxymetylpenicilin představuje biosynteticky upravený základní penicilin. Využívá se zejména v léčbě lehkých až středně těžkých infekcí.

Mezi jeho výhodné vlastnosti patří odolnost vůči kyselému prostředí v žaludku. Z tohoto důvodu se může podávat i perorálně.

Spektrum antibakteriální účinnosti fenoxymetylpenicilinu odpovídá spektru penicilinu G. To znamená, že zahrnuje i patogeny, jako Staphylococcus aureus, Streptoccus pyogenes (druh A), Streptococcus (druh B a C) a anaerobní streptokoky.

• Azithromycin

Azithromycin řadíme k druhogeneračním makrolidovým antibiotikům. Uplatňuje se v léčbě infekcí způsobených grampozitivními bakteriemi.

Mezi jeho výhodné vlastnosti patří výborná penetrace do tkání, lepší tolerance a rozšířené spektrum účinnosti. Velkou výhodou je jeho dlouhý biologický poločas, který umožňuje dávkování každých 24 hodin.

Jaké jsou nové možnosti léčby impetiga?

V současnosti čelíme hrozbě nárůstu antibiotické rezistence. Vědci proto hledají nové terapeutické postupy. Alternativní způsoby léčby rozdělujeme na dvě skupiny:

1. Chemická

Tento způsob léčby využívá organické látky, k nimž řadíme i zmíněná antibiotika. Kromě organických látek do této skupiny patří kovové nanočástice, látky způsobující fotooxidační stresovou reakci a hromadění kyslíkových radikálů.

Zmíněné látky jsou nevýhodné pro použití v dermatologii, protože mohou prodloužit hojení ran.

2. Biologická

Výhodou biologické léčby je, že nepoškozuje kožní mikrobiom a je selektivní. Biologická léčba zahrnuje fágovou terapii, antimikrobiální peptidy a enzymovou terapii.

Slyšeli jste o enzybiotikách?

Enzybiotika představují nový způsob léčby infekcí kůže a měkkých tkání. V léčbě se uplatňují lytické enzymy. Ty hydrolyticky štěpí kovalentní vazby v peptidoglykanu buněčné stěny. Výsledkem je rozklad buněk.

Peptidoglykan tvoří 30 až 70 % buněčné stěny grampozitivních bakterií.

Podle místa štěpení vazby v peptidoglykanu enzybiotika rozdělujeme na:

• muramidázy
• glukozaminidázy
• amidázy
• endopeptidázy

Díky unikátnímu mechanismu účinku působí tyto enzymy i na takové bakterie, které jsou rezistentní vůči všem hlavním skupinám antibiotik.

Mezi nejlépe prozkoumaná enzybiotika patří lysozym. Obecně vykazuje antimikrobiální účinky proti grampozitivním bakteriím jako například Staphylococcus aureus.

Dalším známým enzymem je lysostafin. Ten vykazuje účinky proti většině kmenů Staphylococcus aureus.