Antibiotika bez předpisu – najdeme je v lékárně?

Každý z nás se jistě alespoň jednou v životě setkal se situací, kdy musel užívat antibiotika. Ať už na bolestivé záněty krku a uší v dětství, nebo na svědivé kožní infekce a nepříjemné záněty močových cest v dospělosti.

Antibiotika jsou důležitou a v současné době nejpoužívanější skupinou léků, kterou v medicíně máme.

Používají se k léčbě infekčních onemocnění, která jsou způsobena bateriemi. Mechanismus účinku antibiotik spočívá v usmrcení bakterií (baktericidní účinek) nebo ve zpomalení a zastavení jejich růstu a množení (bakteriostatický účinek).

Patří do skupiny antiinfekčních léčiv, ve které jsou zastoupeny i různé další typy léčiv. Kromě antibiotik sem řadíme také léky:

• pro léčbu infekcí způsobených viry – antivirotika
• pro léčbu infekcí způsobených houbami, plísněmi nebo kvasinkami – antimykotika
• pro léčbu infekcí způsobených parazity – antiparazitika

Nejčastější bakteriální infekce, při kterých se antibiotika používají, jsou akné, bakteriální bronchitida a infekce horních cest dýchacích, zánět spojivek, zánět středního ucha, sexuálně přenosné infekce, infekce močových cest, záněty kůže a měkkých tkání nebo streptokokové infekce krku.

Tabulkový přehled skupin a příkladů antibiotik podle jejich účinku na bakterie

V závislosti na původu se rozlišuje několik typů antibiotik.

• Léky izolované z živých organismů jsou látky produkované některými houbami nebo bakteriemi.
• Léčiva připravená synteticky.
• Polosyntetická léčiva mají přírodní základ, ale jejich struktura byla určitým způsobem synteticky pozměněna.

Z hlediska spektra účinku antibiotik, tj. zda jsou účinná pouze proti jedné konkrétní skupině bakterií, nebo proti několika typům současně, se antibiotika dělí do dvou skupin.

První skupinou jsou antibiotika s úzkým spektrem, která umožňují cílenou léčbu obvykle jedné skupiny bakterií. Patří mezi ně například cílená léčba stafylokoků, bakterií způsobujících tuberkulózu atd.

Druhou skupinu představují širokospektrá antibiotika. Ta působí současně na několik skupin bakterií, např. grampozitivní, gramnegativní bakterie atd.

Mikroorganismy v lidském těle

Mikroorganismy jsou přirozenou součástí světa kolem nás. Jsou dokonce přítomny i v nás.

Některé mikroorganismy mohou představovat riziko pro naše zdraví, ale pro většinu z nich není člověk jejich primárním cílem a člověka nenapadají.

Předpokládá se, že v současné době existuje více než 4–6 x 10³⁰ různých druhů mikroorganismů.

Lidský organismus je domovem mnoha druhů a typů mikroorganismů. V naprosté většině případů je jejich přítomnost pro člověka prospěšná a nezpůsobují žádné zdravotní komplikace.

Některé části těla jsou charakteristické přítomností relativně velkého množství cizorodých organismů. Typickým příkladem je střevní trakt, kde přítomnost bakterií hraje důležitou roli v prevenci a obraně proti patogenním entitám.

Pro některé orgány a části těla však platí pravidlo absolutní sterility. Jedná se například o většinu vnitřních orgánů, kosti, krev a centrální nervový systém.

Proniknutí mikroorganismů do sterilních částí těla automaticky znamená vznik infekce.

Antibiotická léčba – jaká jsou její pravidla?

Při léčbě bakteriálních infekcí antibiotiky platí několik základních pravidel.

1. Cíl léčby

Cílem léčby antibiotiky je usmrtit nebo potlačit bakterie, tj. zastavit jejich růst a množení, a tím i šíření infekce v hostitelském organismu.

Zároveň by hostitelský organismus neměl být v důsledku léčby nijak poškozen. Hovoříme o selektivním účinku antibiotika.

K dosažení selektivního účinku u antibiotik je nutné identifikovat určitý prvek v bakterii a její struktuře nebo metabolismu, který ji jasně odlišuje od hostitele.

Následně se účinek antibiotika zaměří na tuto odlišnost a vlastní buňky organismu nejsou tímto způsobem poškozeny.

U bakterií se jako rozlišující prvek identifikuje např. jejich tvar, grampozitivní nebo gramnegativní charakter, citlivost, buněčná membrána, odlišná velikost ribozomů atd.

V praxi je však někdy velmi obtížné odhalit individuální odlišnosti bakterií. To snižuje selektivitu antibiotik a zvyšuje riziko vedlejších účinků a toxicity pro hostitele.

2. Výběr vhodného antibiotika

Jedním z klíčových kroků v léčbě bakteriálních infekcí je výběr vhodného léčebného režimu a správného léčiva.

Jedná se o složitý proces, ve kterém lékař při rozhodování o správné léčbě:

• využívá své praktické zkušenosti
• bere v úvahu výsledky testů pacienta
• individuálně posuzuje poměr přínosu a rizika léčby
• snaží se vyhnout nadměrnému užívání antibiotik
• bere v úvahu možnost vzniku rezistence a snížení účinnosti antibiotika v budoucnosti

Současně by se lékař měl při stanovení vhodné léčby řídit několika zásadami:

• předepsat antibiotikum na co nejkratší dobu
• v nejvhodnější dávce
• a použít nejvhodnější způsob podání

Účinnost antibiotika proti dané bakterii se posuzuje na základě minimální inhibiční koncentrace (MIC). Jedná se o nejnižší koncentraci léčiva, která je schopna inhibovat růst a množení bakterie.

Rozlišuje bakterie na citlivé (MIC je stejná nebo nižší než celková koncentrace léčiva), středně rezistentní a rezistentní (MIC je vyšší než celková koncentrace léčiva).

3. Správná léková forma

Pro správné zacílení na infekci, která se v těle rozvinula, je důležité vybrat lék, který bude schopen dosáhnout místa infekce v požadovaném množství nebo koncentraci.

Většina antibiotik se podává perorálně (ústy) nebo intravenózně (do žíly). V těchto případech je průnik léčiva do krve přímý nebo téměř přímý. Účinná látka je pak krví dopravována do míst, kde je jí zapotřebí.

V případech, kdy je přívod krve do části těla postižené infekcí malý nebo žádný, může být dodání léku problematické. Příkladem je oční rohovka.

V tomto případě se místo výše uvedených lékových forem používají k lokální aplikaci jiné formy, například oční kapky.

4. Dávkování léčivého přípravku

Působení antibiotik a jejich účinnost závisí na dvou základních faktorech.

Prvním je koncentrace. Hovoříme o antibiotikách závislých na koncentraci.

U těchto léků není rozhodující počet užitých dávek, ale dosažený stupeň koncentrace. Proto se podávají méně často a ve větších dávkách (jedná se obvykle o antibiotika podávaná jednou denně).

Druhým faktorem určujícím účinek antibiotik je čas. Hovoříme o časově závislých antibiotikách. Důležitým parametrem není maximální dávka, ale doba působení v místě infekce.

Tato antibiotika se podávají v menších dávkách, ale častěji (několikrát denně).

Typickým příkladem antibiotika závislého na koncentraci je gentamicin a antibiotikem závislým na čase je penicilin.

5. Nežádoucí účinky

Stejně jako u jiných léků existuje i při léčbě antibiotiky riziko nežádoucích účinků.

Pokud se antibiotika používají ve správnou dobu, ve správné dávce a pouze v indikovaných případech, může se výskyt nežádoucích účinků snížit.

Alergické reakce a výskyt zažívacích potíží patří mezi nejčastěji se vyskytující nežádoucí účinky téměř všech typů antibiotik.

Alergické reakce vznikající při užívání antibiotik mohou být pozorovány jako drobné kožní reakce, jako je vyrážka a svědění kůže.

V závažnějších případech mohou přerůst v puchýře na kůži, otok sliznic a některých částí těla. Otok obličeje a krku ve spojení s dýchacími problémy může být život ohrožující.

Trávicí potíže jsou způsobeny působením antibiotik, která kromě cílových bakterií mohou napadat i tzv. dobré bakterie v trávicím traktu (to platí zejména pro širokospektrá antibiotika).

Narušením střevní rovnováhy se bakterie množí a způsobují zažívací potíže, nejčastěji průjem a bolesti břicha.

Vhodným režimem při léčbě antibiotiky je současné užívání probiotik. Ta obnovují složení střevní mikroflóry, a tím ji vracejí do rovnováhy. Probiotika by se neměla užívat současně s antibiotiky. Mezi jejich podáváním musí být alespoň 2–3hodinový rozestup.

Kdy by se antibiotika neměla užívat?

Ne každá infekce vyžaduje léčbu antibiotiky. Antibiotika se používají k léčbě bakteriálních infekcí.

Infekci však mohou způsobit i jiné mikroorganismy, například viry. Ty nejčastěji způsobují infekce krku, nachlazení, chřipku, bronchitidu nebo infekce dutin.

V tomto případě je použití antibiotik nevhodné, protože:

• Nejsou schopna zacílit a usmrtit virus.
• Nepomohou vyléčit vaše onemocnění ani zlepšit váš zdravotní stav.
• Mohou způsobit nežádoucí účinky.
• Jejich zbytečné užívání může vést ke vzniku nebezpečné rezistence.

Jednoduchým způsobem, jak rozlišit původce infekce (virus nebo bakterie) a určit tak správnou léčbu, je test CRP. Stanovuje C-reaktivní protein v krvi, který je v těle produkován. Jeho hladina se v případě bakteriální infekce výrazně zvyšuje. Test je rychlý, spolehlivý a slouží také ke kontrole, zda infekce po léčbě antibiotiky odeznívá.

Setkali jste se někdy se situací, kdy vám lékař předepsal antibiotika na virové onemocnění?

V některých případech dochází i k této situaci.

Důvodem je pravděpodobně nedodržení nebo nedostatečný účinek režimových opatření, jako je odpočinek, dostatečný klid a tekutiny nebo symptomatická léčba, která jsou při léčbě virových onemocnění klíčová.

Pokud má lékař podezření, že hrozí zhoršení vašeho stavu a možné komplikace, může vám předepsat antibiotika. Zabrání přidruženým bakteriálním infekcím, které vznikají oslabením organismu stávající infekcí.

Co máme na mysli pod pojmem bakteriální rezistence?

Rezistence bakterií vůči působení antibiotik, jinak známá jako bakteriální rezistence, je stav, kdy je bakterie schopna odolávat účinkům antibiotik.

V praxi existují dva typy rezistence – vnitřní a získaná.

Vnitřní bakteriální rezistence znamená, že bakterie je přirozeně odolná vůči působení antibiotika díky některé ze svých vlastností.

Jednoduchým příkladem takové vlastnosti je vnější membrána bakterie (u gramnegativních bakterií) a její nepropustnost pro molekuly některých antibiotik.

Druhým a nebezpečnějším typem rezistence je rezistence získaná. Z názvu je zřejmé, že bakterie tuto schopnost získala během své evoluce.

O získané rezistenci hovoříme tehdy, když se bakterie stane odolnější nebo zcela rezistentní vůči působení antibiotik, která pro ni byla původně škodlivá.

Antibiotikum tak ztrácí svůj účinek nebo se jeho účinek na bakterii výrazně snižuje.

Získaná rezistence se u bakterií vyvíjí přirozeně. Jednou z možností je genetická mutace v bakterii. Ta způsobí změnu původní cílové struktury, na kterou bylo antibiotikum zaměřeno.

Dalším způsobem je získání genu rezistence, který si bakterie šíří mezi sebou nebo jej získávají z prostředí.

Tímto způsobem se bakterie může stát rezistentní pouze vůči jedné skupině antibiotik nebo v horším případě vůči několika skupinám antibiotik. V takovém případě hovoříme o multirezistenci.

Příkladem bakterie odolné vůči více typům antibiotik je Staphylococcus aureus.

Na vznik rezistence má vliv původ antibiotika, tj. zda se jedná o syntetické léčivo, nebo produkt mikroorganismu. Například bakterie produkující látku s antibakteriální aktivitou musí být vůči této látce rezistentní, jinak by ji zabila.

Rezistence u bakterií vzniká přirozeně. Je normální a víceméně očekávaná.

Jejím problémem však je, že se vyvíjí mnohem rychleji, než je vhodné a bezpečné. My lidé jí napomáháme nadměrným nebo nesprávným užíváním antibiotik. To urychluje vznik rezistence a další šíření.

Nadměrné nebo nevhodné užívání antibiotik dává bakteriím šanci přizpůsobit se.

Bakteriální rezistence postihuje jak lidi, tak zvířata. Může se také přenášet ze zvířat na člověka, a to buď kontaktem s potravinami, nebo přímým kontaktem.

Bakteriální rezistence jako zdravotní hrozba

Bakteriální rezistence vůči antibiotikům je v současné době jednou z největších zdravotních hrozeb s globálním rozměrem a rychlým nárůstem.

Představuje zdravotní hrozbu. Infekce způsobené multirezistentními kmeny bakterií mají v Evropě na svědomí 25 000 úmrtí ročně.

Je také hrozbou z hlediska obrovské zátěže pro systém zdravotní péče. Roční náklady na výdaje na léčbu bakteriálních infekcí v Evropě se odhadují na přibližně 1,5 miliardy EUR.

A za třetí je hrozbou z hlediska společnosti, protože dochází ke ztrátě produktivity.

Nedostatek nových antibiotik, která přicházejí na trh, zhoršuje problém rostoucí rezistence.

Můžeme stručně shrnout hlavní důsledky rezistence bakterií vůči antibiotikům:

• Nedochází k usmrcení nebo dostatečnému potlačení růstu a rozmnožování bakterií.
• Infekce zůstává v těle, může se dále šířit a způsobovat závažnější komplikace a onemocnění.
• Možnosti léčby jsou značně omezené, protože se zužuje výběr vhodných a účinných antibiotik.
• Používání neúčinných antibiotik zvyšuje riziko vedlejších účinků.
• Pacient nemá z léčby žádný prospěch.
• Léčba se prodlužuje a zvyšuje se počet hospitalizací.
• Náklady na léčbu pacientů se zvyšují.
• Zvyšuje se počet úmrtí.

Jedním z řešení problému bakteriální rezistence je osvěta, vzdělávání a odpovědný přístup k léčbě antibiotiky.

S tím může začít každý z nás.

Co je důležité si uvědomit a jakými zásadami bychom se měli ve vztahu k antibiotikům řídit?

1. Antibiotika užívejte pouze tehdy, pokud vám je doporučí nebo předepíše lékař.
2. Užívejte pouze předepsanou dávku antibiotika a přísně dodržujte dobu užívání.
3. Vždy dokončete celý předepsaný cyklus léčby. Nepřerušujte léčbu předčasně, ani když příznaky onemocnění ustoupí a váš stav se zlepší.
4. Neschovávejte nepoužitá antibiotika na později pro případ stejné či odlišné infekce. Tato antibiotika nemusí být vhodná pro léčbu jiného infekčního onemocnění.
5. Nepoužívejte antibiotika k léčbě virových onemocnění, jako je chřipka nebo nachlazení.
6. Zeptejte se svého lékaře nebo lékárníka na možná rizika užívání antibiotik.
7. Nikdy nedávejte antibiotika, která vám byla předepsána, k užívání jiné osobě. A to ani v případě, že má stejné příznaky onemocnění jako vy. To platí i obráceně.
8. Zodpovědným užíváním antibiotik můžete chránit osoby, které jsou náchylnější ke vzniku infekcí (těhotné ženy, novorozenci, starší osoby, osoby s oslabenou imunitou, osoby po transplantaci nebo s rakovinou).
9. Dodržujte hygienické zásady, abyste zabránili vzniku a šíření infekce.

Proč nejsou antibiotika volně prodejná?

V současné době nejsou na trhu dostupná žádná volně prodejná antibiotika pro systémové použití.

Je to právě proto, že s užíváním antibiotik je spojeno mnoho rizik a pacient by tato rizika nebyl schopen samostatně posoudit.

Volně prodejné léky staví pacienta do role samoléčitele, kdy o svém zdravotním stavu a řešení zdravotního problému rozhoduje sám, případně ve spolupráci s lékárníkem.

Obecně platí, že pokud je lék dostupný bez předpisu, zvyšuje se jeho dostupnost pro větší počet lidí.

Léčivý přípravek může být vydáván bez nutnosti lékařského předpisu pouze tehdy, pokud je jeho bezpečnostní profil vhodný a riziko zneužití velmi nízké.

Léčivé přípravky určené k výdeji bez lékařského předpisu také šetří výdaje zdravotních pojišťoven. Pacient si je hradí sám a mohou se na ně dělat reklamy.

Kdy naopak musí být výdej léčivého přípravku vázán na lékařský předpis, resp. jaká jsou kritéria pro zařazení léčivého přípravku mezi léčivé přípravky vázané na lékařský předpis?

Léčivý přípravek je klasifikován jako léčivý přípravek vázaný na lékařský předpis, pokud splňuje některé z výše uvedených kritérií:

• Pokud existuje přímé nebo nepřímé zdravotní riziko vyplývající z použití léčivého přípravku, a to i v případě, že je používán správně.
• Pokud je léčivý přípravek často a ve velkém rozsahu nesprávně používán a v důsledku toho představuje přímé nebo nepřímé zdravotní riziko.
• Pokud je léčivý přípravek dostupný v lékové formě, která vyžaduje dohled nebo zásah zdravotnického pracovníka, např. parenterální lékové formy.
• Pokud se jedná o léčivý přípravek, u kterého musí být léčba pod dohledem lékaře.
• Pokud léčivý přípravek podléhá dalšímu sledování bezpečnosti a účinnosti.
• Pokud se jedná o nový léčivý přípravek, se kterým dosud nejsou dostatečné zkušenosti.
• Pokud se jedná o léčivý přípravek, který může vyvolat toleranci, závislost nebo riziko zneužití.
• Pokud léčivý přípravek obsahuje radioaktivní složku.

Významná většina antibiotik je zařazena mezi léčivé přípravky na lékařský předpis, a to především z důvodu rizika vzniku bakteriální rezistence.

Teoreticky by dostupnost volně prodejných antibiotik usnadnila a urychlila přístup k nim. To by mohlo být účinné při léčbě infekcí, které obvykle vznikají náhle.

Včasný zásah by potenciálně zkrátil dobu trvání onemocnění, čímž by se snížil výskyt příznaků a míra nakažlivosti ve srovnání s delším procesem návštěvy lékaře.

Vzhledem ke skutečnosti rychle se šířící bakteriální rezistence však dostupnost antibiotik bez lékařského předpisu vyvolává spíše obavy, například z důvodu jejich možného nadužívání či zneužívání, nebo také ve snaze zachovat co nejvyšší funkčnost a účinnost současných léčebných režimů.

Zároveň k obavám přispívá i skutečnost, že stále chybí nové terapeutické možnosti, které by nahradily již neúčinné způsoby léčby bakteriálních infekcí.

Kromě systémového účinku, tj. vnitřního účinku, který nastává po vstřebání léčiva do krve, se antibiotika používají také pro svůj místní účinek.

V případě lokálně podávaných antibiotik je riziko systémových nežádoucích účinků nižší a nadměrné používání nebo zneužívání je nepravděpodobnější. To je také důvod, proč byla některá lokální antibiotika schválena vnitrostátními orgány jako volně prodejná léčiva.

Hovoříme například o mastech, krémech nebo roztocích, nosních nebo ústních aerodisperzích, očních kapkách nebo mastech nebo lokálních pastilkách.