Onemocnění čočky

Onemocnění čočky patří mezi poměrně časté choroby zejména zákalového typu, kdy dochází ke zhoršení zraku vlivem zakalení čočky nebo vytvoření nějaké obstrukce. Některé nemoci se týkají přímo čočky, jiné mohou souviset i s některými jinými systémovými chorobami nebo problémy v organismu a postihovat mohou nejen přímo čočku, ale i závěsný aparát čočky. Vzhledem k tomu, že čočka pomáhá zaostřit paprsek světla na sítnici, je mimořádně důležitou součástí oka.

Čočka je velmi důležitý orgán nacházející se za zornicí a duhovkou. Přes ni přecházejí světelné paprsky na sítnici, přičemž díky své optické mohutnosti a schopnosti měnit ji je čočka nejdůležitější pro vytváření ostrého obrazu u člověka. Nemoci čočky se tak týkají zejména schopnosti čočky přenášet paprsky světla z vnějšího prostředí dále do oka na sítnici a v případě poruchy této schopnosti dochází k rychlému nebo postupnému zhoršení zraku.

Nejčastěji se objevují rozličné druhy katarakt a zákalů, kdy dochází v čočce k rozptylu světla a člověka tak vidí předměty před sebou jakoby přes nějakou clonu nebo zamlženě. V minulosti byly tyto zákaly poměrně velkým problémem, ale zejména s nástupem moderních laserových technologií v medicíně je dnes většina zákalů velmi dobře odstranitelných a operovatelných, a to i bez dlouhé rekonvalescence. Několik onemocnění čočky přichází i s věkem.

Stavba a funkce čočky

Čočka je průhledný útvar a část oka uložená za duhovkou oka, přičemž má diskovitý tvar. Čočka je upevněna k řasnatému svalu, což je část střední vrstvy oční koule hned za duhovkou. Toto řasnaté těleso umožňuje stahy svých svalů změny zakřivení čočky neboli změny ohniskové vzdálenosti, což je jedna z nejdůležitějších funkcí čočky. Díky tomu totiž umí měnit svoji optickou mohutnost a dokáže ohýbat paprsky světla tak, aby se sbíhaly na sítnici.

Tato funkce se jmenuje i akomodace a umožňuje tak vytvoření ostrého obrazu v oku. Postupem času, jak člověk stárne, však schopnost vytváření obrazu klesá, což způsobuje některé druhy stařeckých chorob čočky. Čočka je silná přibližně 4 mm a má zakřivenou zadní plochu, přičemž přes ni a rohovku procházejí paprsky světla směrem na sítnici. Světlo vstupuje přes rohovku, odtud jde skrz oblast vyplněnou tzv. komorovou vodou a dopadá na čočku a následně na zornici.

Když procházejí světelné paprsky přes čočku, ta pomocí své akomodace dokáže tyto paprsky usměrnit tak, aby se sbíhaly na sítnici, kde vytvářejí převrácený obraz, který však umí sítnice správně zpracovat a následně poslat přes optické nervy do mozku. Čočka je upevněna vlákny závěsného aparátu, který se upíná mezi výběžky tzv. ciliárního (řasnatého) tělíska, přičemž sama o sobě je elastická, uzavřená v pouzdře, a právě tahem závěsného aparátu může měnit svůj tvar.

Řasnaté tělísko má v přední části výběžky, které tvoří kolem čočky kruh, a z něho se táhnou tenká vlákna tvoří závěsný aparát čočky. Zároveň je v tomto tělísku uložen sval tvořící celkový akomodační aparát čočky. Díky němu se čočka zakřivuje a mění svou lomivost, přičemž při pohledu do blízka se zakřivuje více, při pohledu do dálky méně nebo někdy vůbec. Čočka je průhledná, ale s věkem průhlednost klesá a zároveň se mění i tvar čočky.

Stařecké šedé zákaly

Podobně jako u jiných orgánů v těle nebo částech oka, i u čočky platí, že ztrácí spolu se stoupajícím věkem i několik svých důležitých vlastností, a naopak je náchylnější na různé defekty a degenerace. Platí to i u zákalových onemocnění, která se nazývají odborně katarakty. Je několik druhů zákalů postihujících lidi postupem věku, které se objevují zejména po 60. roce života a v podobném zastoupení u mužů i žen, i když o něco více možná postihuje ženy.

Šedý zákal je postižení čočky oka, kdy dochází k chemickým změnám bílkovin tvořících čočku, takže se průhledná tkáň začíná zneprůhledňovat a kalit, což vypadá z vnější strany jako zbělení nebo zešednutí čočky, u některých specifických druhů zákalu může mít čočka i jinou barvu. Člověk tak ztrácí ostrost vidění a dívá se na okolní předměty jakoby přes mlhu nebo clonu. Šedý zákal je zároveň nejčastějším problémem a onemocněním čočky.

Mezi stařecké zákaly patří senilní katarakta v počátečním stádiu, která může být koronární, kortikální nebo tečkovitá, také přední a zadní subkapsulární polární senilní katarakta a počáteční katarakta. Jiným druhem je tzn. fakoskleron, což je katarakta culcearis sclerotica. Také mezi senilní zákaly patří i senilní katarakta Morgagniho typu, katarakta senilis hypermatura a různé kombinované typy senilní katarakty, včetně nespecifikovaného zákalu.

Stařecké zákaly patří mezi nejvíce časté šedé zákaly čoček, přičemž mezi rizikové faktory vzniku tohoto zákalu patří dědičnost, ale také různé infekce nebo úrazy oka či užívání některých druhů léků, zejména kortikosteroidů. Při stařecké kataraktě dochází k postupné ztrátě průhlednosti, čili dochází ke zhoršování vidění. Senilní katarakta má čtyři základní formy, a to nukleární, kortikální, zadní subkapsulární a formu zralého šedého stařeckého zákalu.

U nukleární formy jde o sekundární typ, který nastupuje poměrně rychle, dochází k zažloutnutí čočky a vzniku centrální neprůhlednosti. Někdy může být zákal i hnědé barvy. Při kortikální formě dochází k iontovým změnám ve složení kůry čočky a nadměrné zátěži některých vláken. U subkapsulární formy zákalu se objevuje v zadní kůře čočky zrnitý povlak způsobující zamlžené vidění. Nejtěžší formou je zralý zákal postihující celou čočku, který je naprosto neprůhledný.

Šedé zákaly související s jinými onemocněními

Kromě stařeckých forem zákalu se objevují také tzv. sekundární katarakty, což jsou zákaly vznikající na podkladě jiných onemocnění, například různých metabolických poruch a podobně. Velmi častý je šedý zákal vzniklý na podkladě cukrovky zvaný také cataracta diabetica. Kromě toho vznikají záněty i při jiných endokrinních, nutričních a metabolických chorobách, jako jsou například katarakta při hypoparatyreóze nebo malnutričně-dehydratační katarakta.

Mezi zákaly, které souvisejí s jinými chorobami v těle, patří i myotonická katarakta. Jde o zákal, který může být zároveň i příznakem pro myotonickou dystrofii, což je multisystémová porucha postihující v organismu více systémů, konkrétně kosterní svalstvo, hladké svalstvo, oči, srdce, endokrinní systém a samozřejmě centrální nervový systém. Právě při mírné formě myotonické dystrofie nastává vznik zákalu v souběhu s mírnou myotonií.

Velmi často se vyskytuje šedý zákal i v souvislosti s cukrovkou, někdy i v souběhu s diabetickou retinopatií. Říká se mu i cukrovkový šedý zákal, přičemž při tomto zákalu je narušeno jak prostorové vidění, tak i barevnost a jas obrazu. U lidí s cukrovkou se šedé zákaly vyskytují mnohem častěji a rychleji, než je tomu u běžné zdravé populace, takže například lidé s cukrovkou by měli častěji absolvovat oftalmologické vyšetření čočky u odborného lékaře.

Také při atopii nebo galaktosemii je vyšší pravděpodobnost vzniku šedého zákalu. Kromě toho i při některých jiných infekčních onemocněních, jako jsou zarděnky, dochází k postižení oka a vzniku šedého zákalu, případně při Greggově syndromu, někdy dochází ke vzniku zánětu i při toxoplazmóze, případně při zánětu duhovky, zejména při sekundárním předním zánětu duhovky v chronické formě, případně při zánětu ve středové části duhovky.

Traumatické, lékové a jiné šedé zákaly

Katarakty, neboli šedé zákaly, vznikají i na podkladě traumatických změn, kdy dochází k poranění oka. Také po extrakci katarakty mohou vznikat sekundární katarakta nebo Soemmerringův kroužek. Samotná sekundární katarakta je způsobena zhoršením zrakové ostrosti vlivem ztluštění nebo zešednutí zadního pouzdra čočky po primární operaci šedého zákalu, a jde tak o následek tohoto zákroku. Léčbou je laserová operace, a to přes laserovou kapsultomii.

Také po užívání některých léků, například kortikosteroidů, může dojít k vytvoření šedého zákalu. Mezi další druhy katarakt patří infantilní, juvenilní a presenilní katarakta, komplikovaný šedý zákal například při chronické iridocyklitidě nebo jako následek jiných očních chorob. Někdy dochází k vytvoření šedého zákalu i po operaci upravující odloupnutí sítnice oka. Velmi problémové jsou vrozené katarakty, podezděné nejčastěji během prenatálního vývoje od matky.

Šedý zákal jako takový se projevuje zamlženým a sníženým viděním a snížením zrakové ostrosti a operuje se nejčastěji formou laserového odstranění zakalené čočky a nahrazením novou, umělou čočkou. Z průhledného původního čočkového pouzdra se odstraní původní zakalená čočka a implantuje se nová, která je vytvořena individuálně pro každého pacienta zvlášť. Operace se provádějí jen při lokálním znecitlivění daného oka.

Dislokace, afakie a jiná onemocnění

Mezi jiné jiné problémy čočky patří například změny jejich původního postavení v rámci oka, případně úplná či částečná absence čočky. Čočku postihují i ​​kongenitální vady, mechanické poruchy a komplikace intraokulární části čočky, pseudoafakie, afakie čočky, dislokace čočky nebo presbyopie, což je ztráta akomodační schopnosti čočky v důsledku vysokého věku. Akomodační schopnost znamená zaostřování čočky a možnost změnit optickou mohutnost.

Častá je i dislokace čočky, která může být vrozená nebo získaná vlivem vytvoření sekundárního zeleného zákalu neboli glaukomu. Jedná se o částečné posunutí umístění čočky, což způsobuje problémy se zaostřováním světelných paprsků na zadní část oka do sítnice. Těžké případy dokonce vedou k úplné ztrátě schopnosti oka zaostřovat předměty a někdy nepomůže ani operační řešení. Lehčí případy však lze korigovat, nejčastěji laserovou koagulací.

Úplná absence čočky v oku se nazývá afakie a jde o destrukci čočky nejčastěji patologickým procesem jako je zánět nebo poranění oka. Jelikož úplná ztráta čočky znamená pro oko významnou změnu z hlediska optického systému, oko se stává výrazně dalekozrakým, čili světelné paprsky nejsou čočkou lomeny na sítnici, ale promítají se až za ni. Tento stav však lze nahradit buď brýlemi, nebo přímo operačním implantováním umělé čočky.