Onemocnění spojivky

Onemocnění spojivky se týkají zejména samotné spojivky, což je tenká, vlhká a prokrvená sliznice nacházející se na povrchu oka a vnitřní straně víček, ale v některých případech mohou zejména zánětlivá onemocnění souviset s víčkem nebo s rohovkou, protože právě s těmito částmi oka přichází spojivková sliznice do přímého kontaktu. Spojivka patří mezi přídavné oční orgány, přičemž na jedné straně přechází do očního koutku a na druhé do rohovky.

Nejčastěji postihují spojivky různé druhy lokalizovaných nebo generalizovaných akutních zánětů, přičemž tyto záněty mohou vzniknout buď přímo na spojivce, nebo mohou být spojeny s víčky či rohovkou. Vzhledem k tomu, že spojivka přiléhá k vnitřním stranám horního i dolního víčka a také k rohovce, velmi častý je přestup ať už infekčního, nebo neinfekčního zánětu přímo na spojivku. Také různé nemoci vznikají v souběhu s jinými systémovými záněty.

Nemoci spojivky většinou narušují pouze její povrch, ale jsou možná i cévní nebo degenerativní onemocnění spojená se spojivkou, která mohou narušit hlavní funkce spojivky, a to zejména obranné funkce vůči rohovce oka, koutkům oka a slzným kanálkům a také vůči víčkům. Nejtypičtějším problémem spojivky bývá zarudnutí, které je přítomno například i u některých chlamydiových, herpetických, virových nebo adenovirových infekcí a zánětů.

Stavba spojivky

Spojivka je blána pokrytá sliznicí, která vystýlá prostor mezi víčky, oční koulí a oční dutinou a pokrývá spodní stranu horního i spodního víčka, překrývá viditelnou část očního bělma a končí u rohovky. Kromě víček je spojivka součástí ochranné bariéry oka před mechanickými a chemickými podrážděními a také brání vniknutí cizích těles nebo choroboplodných zárodků a infekcí z vnějšího a externího prostoru do prostoru oka.

Spojivka jako taková je tenká a dobře prokrvená vlhká sliznice bledě růžové barvy a je souvisle napojena na epitel rohovky na přední straně oka. Spojuje oční kouli s víčkem a je vyživována velmi tenkými cévami, které se ale při obranné reakci dokážou intenzivně a velmi rychle zvětšit a rozšířit, a tak dochází k zarudnutí spojivky. Spojivka má čtyři části. Mezi okem a víčkem je prostor, který je krytý spojivkou a nazývá se spojivkový vak. Tento úzký štěrbinový vak obsahuje slzy a přitékají sem slzy z vývodů slzných žláz.

Kromě něj má spojivka ještě tři další části. Část pokrývající vnitřní stranu víčka se nazývá víčková spojivka a jde o okrajovou epitelovou zónu, kde se nacházejí i pohárkové mukózní buňky. Okraj této části je však hladký. Místo, kde přechází spojivka z oční bulvy na vnitřní stranu víčka, je část zvaná přechodná řasa. Horní přechodná řasa je umístěna mezi spojivkou víčka a bulbární spojivkou, dolní přechodná řasa umožňuje pohyb víčka a končí ve vnitřním koutku.

Přes oční kouli a oční bělmo prochází bulbární část spojivky, která je pokrývá a chrání před mechanickými i infekčními faktory z vnějšího prostředí. Tato část spojivky navazuje průběžně na epitel rohovky na jejím okraji a pokračuje přes viditelnou část předního oka přímo do klenbového prostoru mezi okem a víčkem. Spojivka jako taková je poměrně tenká blána, avšak velmi elastická a pevná, která má více funkcí včetně ochranné.

Funkce spojivky

Úkolem spojivky je vystýlat prostor mezi víčkem, oční koulí a oční dutinou, a právě proto tato blána sytě růžové barvy přiléhá k rohovce, slzným kanálkům a hornímu i dolnímu víčku. Díky hladkým pohybům oční koule má spojivka význam i z hlediska elasticity, ale má rovněž mechanické a ochranné funkce. Jedná se o sídlo imunitních buněk, takže jakékoli infekce ať už na sliznici, nebo v blízkosti oka vyvolávají ve spojivce zánětlivou protireakci imunitního systému.

Při podráždění dochází k rozšíření cév, kterými je tato blána početně protkaná, přičemž cévy se rychle rozšíří a prokrvené spojivky zčervenají. V rámci ochranné funkce je spojivka bohatě inervována, takže jakékoli podráždění infekční nebo mechanické spolehlivě zachytí, což se projeví jejím zanícením, bolestí, pálením a pocitem řezání. Spojivka obsahuje i mukózní pohárkové buňky, které jsou u víčkového okraje a produkují mucin, který se vyprazdňuje na povrch spojivky.

V této souvislosti je třeba zmínit i velmi důležitou sekreční funkci spojivky, protože epitel spojivky obsahuje různé typy buněk produkující i hlen a jiné důležité součásti slzného filmu. Tyto buňky se nazývají také Henleovy krypty, přičemž spolu v horní i dolní části s přídavnými Krauseho a Wolfringovými žlázami se podílejí na zvlhčování celé spojivky a zároveň jejích okolních tkání a struktur. Kromě zvlhčování také chrání tkáně před mechanickými nečistotami.

Při poruchách vyprazdňování těchto žláz dochází k vysychání spojivky, což je příznakem pro samotný patologický stav, ale může to být vyvoláno i různými asymptotickými chorobnými příčinami, takže spojivka tímto způsobem dá najevo problém, který postihuje tkáně blízké přímo oku. Nejdůležitějším úkolem spojivky je ale pokrývat viditelnou vnější část bělimy, čímž oční bělmo chrání před záněty a jinými externími neinfekčními vlivy okolí.

Záněty spojivek

Nejčastěji postihují spojivky záněty v různé formě. Konjunktivitidy, jak se odborně těmto zánětům říká, mohou být různého druhu, konkrétně jako mukopurulentní, akutní atopická, chronická konjunktivitida nebo blefarokonjunktivitida. Nejčastěji jde o zánět infekční způsobený buď bakteriemi nebo viry, ale může vzniknout i na neinfekčním pokladu, například při intenzivním podráždění sliznice chemikáliemi, prudkým světlem nebo při mechanickém poškození.

Nejčastěji se vyskytují bakteriální a virové konjunktivitidy, které mohou mít jak akutní, tak chronický průběh. Nejvíce vyvolávají záněty na spojivce adenoviry z virů, případně také viry ostatních infekcí. U bakteriálních infekcí primárního typu jde nejčastěji o zánět způsobený stafylokoky a streptokoky. Podle rychlosti a průběhu nemoci může být zánět hyperakutní, kdy vzniká za pár hodin, akutní, což je otázkou pár dní, a chronický, který trvá i více než měsíc.

Pro bakteriální záněty platí, že nejčastěji jsou v zimě a na jaře a velmi často dochází i k hnisavé formě zánětu. Dochází tak k otoku víček, zduření uzlin, zarudnutí a husté sekreci. Při virových zánětech je typickým příznakem bolest a svědění očí a slzení. Tyto infekční záněty jsou poměrně velmi snadno rozšiřitelné, a tak například nedostatečnou hygienou nebo používáním společných ručníků může dojít k přenosu. Nejčastěji se používá lokální léčba, při chronickém zánětu i celková.

Záněty spojivek mohou ale vyvolat nejen přímo infekce nebo příčiny na sliznici a v blízkosti oka, ale častokrát dochází k přenosu infekce i z jiných částí těla. Toto platí například u virových infekcí herpetickými viry, viry planých neštovic, viry zarděnek a podobně, kdy dochází k přechodu infekce přes krevní řečiště až do spojivek. Podobně se mohou projevit i chlamydiové infekce nebo kapavka, které tak zanícením spojivek dají také o sobě vědět.

Alergie, degenerace, vředy a cévní problémy

Spojivky postihují i ​​jiná onemocnění kromě zánětů, jako například různé druhy alergií, spojivkové degenerace a depozity, jako například spojivková argyróza, srůsty, pigmentace nebo xeróza, také cévní choroby spojivky jako aneurysma, hyperémie nebo otok. Také v důsledku zánětů mohou na spojivkách vznikat vředy, přičemž někdy se sem dostanou přechodem z očních víček a rozšířením vředové infekce.

Alergie spojivky postihují například v důsledku přítomnosti alergenů v ovzduší nebo jde o součást příznaků senné rýmy. V tomto případě je typickým příznakem zejména slzení a pálení očí a zarudnutí spojivek. Při alergiích nejvíce zabírají lokální antialergické masti nebo kapky a také klasické pilulky. Také v důsledku patologických příčin dochází k různým degeneracím nebo deformacím spojivky, například pokud poroste s jinou tkání v blízkosti oka.

Problémové jsou i některé vředy, které mohou postihnout spojivku přímo jako součást zánětu nebo se sem dostanou prostřednictvím přechodu z očního víčka. Ploché vředy a defekty se však častěji vytvářejí jako komplikace při alergických i infekčních zánětech rohovky nebo přímo spojivky. Také na spojivkách může vzniknout otok, například v souběhu s otokem řas nebo očních víček. Někdy dochází i k zalepení očí produkcí sekretu při otocích nebo vředech.

Na spojivce se kromě vředů mohou vytvářet i trachomy nebo drobné puchýřky vzniklé ze zánětlivých i neinfekčních příčin. Kromě toho velkým problémem jsou cévní poruchy, zejména pokud dochází k vydutí cév, což zhoršuje samotné prokrvení spojivky, a to může přerůst až do problémů se sekrecí a vysycháním spojivky. Vysychání nastává i u některých druhů zánětů, kdy jsou postiženy ty části epitelu, které jsou zodpovědné za sekreci spojivky a oka.

Nádory a ostatní choroby spojivky

Mezi další nemoci postihující spojivky patří například pterygium, pseudopterygium, různé spojivkové jizvy jako symblefaron, spojivkové krvácení, subkonjunktivální krvácení, ale například i různé nádory. Mezi nezhoubné nádory patří například hemangiomy, ale mnohem častěji jsou zhoubné nádory, které mohou postihovat přímo spojivky, jako například spojivkový melanom, nebo ji napadnout například z očního víčka, což je příklad karcinomu očního víčka.

Tyto nádory je třeba chirurgicky odstranit, ale stále mají vysokou recidivu. Problémem jsou také pterygium a pseudopterygium. Zatímco pterygium je hyperplazie spojivkové fibrovaskulární tkáně, pseudopterygium je poúrazová adheze vznikající mezi sklivcem, rohovkou a spojivkou, která je jizvovitého charakteru. Pterygium přerůstá i přes rohovku oka a jde o zvětšenou duplikaci spojivky.

Má tvar šedé trojúhelníkové hlavičky, která přerůstá směrem ke středu rohovky, a je nutno tuto hlavičku odstranit chirurgickou cestou. Při vzniku pseudopterygiumu dochází k jizvení, a to na základě poškození oka mechanicky, chemicky nebo vlivem nadměrného tepla, přičemž i tento útvar je třeba odstranit chirurgicky, aby se zabránilo dalšímu poškozování spojivkové tkáně.