Onemocnění sluchově rovnovážného nervu

Onemocnění sluchově rovnovážného nervu jsou úzce propojena s nemocemi vnitřního ucha, protože právě vnitřním uchem tento nerv prochází. Jde o nerv, který se jmenuje také i VIII. hlavový nerv nebo statoakustický nerv, a je to senzitivní nerv přivádějící do mozku informace ze dvou druhů různých orgánů, a to z ucha, konkrétně z Cortiho orgánu vnitřního ucha, a z rovnovážného orgánu, konkrétně z vestibulárního aparátu. Poruchy v tomto nervu se projevují tedy různými příznaky.

Vzhledem k tomu, že sluchově rovnovážný nerv zahrnuje dva nervové typy a vláken, většinou se nemoci sluchově rovnovážného nervu projevují zhoršením sluchu a sluchovými šelesty, ale také problémy s udržením rovnováhy, točením hlavy a někdy i těžkými a nekontrolovatelnými závratěmi. Tento dvojitý nerv začíná právě v oblasti kolem vnitřního ucha, kdy se sluchová vlákna sbíhají od smyslových buněk Cortiho orgánu a rovnovážná vlákna od buněk vestibulárního aparátu.

Vzápětí obě nervová vlákna vstupují společně do prostoru mezi mostem a mozečkem v mozku a končí v mozkovém centru zodpovědném za zpracování podnětů o poloze a sluchu. Onemocnění statoakustického nervu se ale netýkají jen nervu samotného, ​​který mohou postihnout různé záněty, nádory nebo jiné poruchy funkčnosti či přenosu signálu, ale jde i o onemocnění související s Cortiho orgánem a vnitřním uchem a nemocí vestibulárního aparátu a vestibulární funkce.

Stavba statoakustického nervu a přenos signálu

Statoakustický nerv se nachází ve vnitřním uchu, ačkoli z pohledu nemocí jde o zvláštní orgán, který nemusí vždy mít spojitost s ostatními částmi vnitřního ucha. Tento nerv přenáší dva druhy signálů, a to signál ohledně rovnováhy a polohy těla a signál sluchový. Nerv je tak tvořen dvěma různými vlákny, a tím je mezi ostatními nervy v těle unikátní, protože může přenášet dva druhy signálů, které získává ze dvou různých orgánů v uchu.

Prvním orgánem je Cortiho orgán, ve kterém se větví sluchový nerv. Tento orgán je soubor struktur v přepážce hlemýždě vnitřního ucha. V rámci sluchových receptorů jsou nejdůležitější částí orgánu vláskové buňky, které zabezpečují převod mechanické energie zvukových vln na elektrický signál. Transmiter následně tento signál předává z Cortiho orgánu na vlákna sluchového nervového vlákna v rámci VIII. hlavového nervu, neboli sluchově rovnovážného nervu.

Pokud je do prostoru vnitřního ucha přivedeno akustické vlnění, dochází k přenosu mechanické energie na bazilární membránu, která se rozkmitá. Rozkmitání v konkrétní části bazilární membrány závisí na frekvenci akustického vlnění. V každém případě je toto rozkmitání zachyceno vláskovými buňkami, které ho převedou na nervový impuls pro nerv a ten jej odešle do mozku k dalšímu zpracování. V případě poruchy Cortiho orgánu je problém se vznikem nebo předáním tohoto impulsu do nervu.

Druhým orgánem je vestibulární aparát. Jde o smyslový orgán nacházející se v labyrintu vnitřního ucha, který je zodpovědný za vnímání rovnováhy těla. Tento aparát představuje zároveň hlavní část vnitřního ucha a je tvořen systémem více kanálů, které jsou uvnitř vyplněny endolymfou a kolem perilymfou. V jednotlivých částech se nacházejí i smyslové neuromastové buňky, které umí zachytit konkrétní polohu nebo rovnováhu a předat tuto informaci dále.

Samotný vestibulární aparát tvoří kulovitý váček, vestibulum jako centrum aparátu, vejčitý váček, boční kanálek, zadní kanálek ​​a přední kanálek. Tyto polokruhovité kanálky vnímají úhlové zrychlení hlavy, zatímco kulovitý váček vnímá přímočaré vertikální zrychlení a vejčitý váček zase přímočaré horizontální zrychlení. Celý tento aparát vede informaci o poloze těla do mozku, přičemž vnější i vnitřní míza pomáhají také smyslovým buňkám v aparátu s vedením tohoto signálu.

Informace z Cortiho orgánu i vestibulárního aparátu se dostávají statoakustickým nervem do mozečku, kde dochází k jejich vyhodnocení, ale i do jiných oblastí centrální nervové soustavy. Samotné analyzátory se nacházejí také i v spánkovém laloku a jde o analyzátor sluchový a polohový. Samotný nerv má několik různých drah, přičemž každá z nich vede informaci do jiné oblasti nebo části mozku a nervové soustavy, čímž se zajišťují různé funkce udržování polohy, koordinace pohybů a vnímání sluchu.

Pokud dojde k poruchám ve sluchovém nebo rovnovážném orgánu, případně jde-li o problém přímo se sluchově rovnovážným nervem, tato onemocnění se projeví poruchami sluchu nebo poruchami rovnováhy. Mezi časté příznaky tak patří nedoslýchavost, částečná nebo úplná ztráta sluchu, tinnitus, různé ušní šelesty, závratě rotační nebo poziční, točení hlavy, nevolnosti, nystagmus očí nebo celková porucha rovnováhy zvaná vestibulární ataxie.

Nemoci vestibulární funkce

Mezi poruchy a nemoci vestibulární funkce, neboli poruchy polohového aparátu, patří například Meniérova choroba, hydrops labyrintu, Meniérův syndrom, benigní paroxysmální polohové vertigo, vestibulární neuronitida, Lermoyezův syndrom, centrální polohový nystagmus a aurální, periferní nebo otogenní vertigo. Všechny tyto poruchy a onemocnění se projevují zejména narušením funkce rovnováhy a koordinace rovnováhy a také točením hlavy nebo závratěmi.

Mezi onemocnění vestibulárního charakteru patří například i Lermoyezův syndrom, který se projevuje častými a opakujícími se záchvaty nebo epizodami točení hlavy, přičemž po odeznění tohoto příznaku se vrací vnímání rovnováhy a pohybů do normální hladiny. Obvykle jsou tato točení hlavy doprovázena i ušním šumem a snížením sluchových funkcí. Tento syndrom vzniká poruchou přímo v labyrintu, přičemž nejde o chronickou poruchu, která by zanechávala trvalé následky.

Poměrně častou nemocí je také tzv. vestibulární syndrom. Dochází k němu při poruše vzájemné rovnováhy obou vestibulárních aparátů v obou uších. Nejčastěji se toto onemocnění projevuje podobně jako jiné podobné poruchy vestibulární funkce závratěmi a točením hlavy, které mají rotační charakter, ale také nevolnostmi, zvracením, člověk je bledý a nadměrně se potí. K onemocnění dochází vlivem konfliktu jednotlivých senzorických vstupů do mozku.

Tento syndrom může mít dvě formy, a to periferní a centrální. Centrální na rozdíl od periferní není závislá na poloze hlavy a projevuje se nepříjemnějším typem závratě, který je trvalý. Periferní vestibulární syndrom zase souvisí s poruchou na nervové vestibulární dráze, ať už v oblasti přímo receptorů aparátu, nebo v oblasti ganglií vestibulárního nervu. Bohužel, v mnoha případech je léčba možná jen symptomaticky a ne kauzálně.

Velmi častou chorobou je i benigní paroxysmální polohové vertigo, která má zkratku BPPV, a jde o nemoc způsobenou také vestibulárním aparátem. Příčinou nemoci je nahromadění drobných krystalků v určité části polokruhovitých kanálků v aparátu, které způsobují dráždění vláskových buněk. Nemoc se projevuje intenzivními, ale krátkodobými závratěmi a nejčastěji se vyskytuje u lidí nad 50 let po úrazu. Léčba spočívá v sérii různých cvičení a regeneračních cviků.

Poměrně častým je také vertigo, které může mít několik forem, a to například periferní, otogenní nebo aurální. Jedná se o tzv. pravou závrať, kdy dochází u člověka k iluzi pohybu, a to lineárního nebo rotačního. Nejčastěji je tento stav způsoben dysfunkcí periferního nebo centrálního nervového systému. Obvykle je tento stav doprovázen i zvracením, bledostí a celkovou nevolností. Vertigo může být centrálního i periferního původu, pokud je postižení oboustranné, dochází i k vestibulární ataxii a osciloskopii.

Nemoci VIII. hlavového nervu

Vestibulární nerv může postihnout několik druhů onemocnění. Ať už jde přímo o zánětlivé choroby, případně o nádorová onemocnění, nebo jiné nemoci způsobující narušení funkčnosti nebo možnosti přenosu nervového signálu ze sluchově rovnovážného aparátu až do mozku. Nejčastěji však mezi nemoci postihující nebo související s hlavovým nervem patří různé druhy zánětů infekčního charakteru nebo různé nádorové choroby způsobující útlak a narušení funkčnosti nervu.

Vestibulární neuronitida je zánětlivé onemocnění, které je izolované a jednostranné a postihuje vestibulární nerv. Jedná se o zánět vestibulárního nervu a projevuje se závratěmi a nejčastěji je způsobeno virovou infekcí. Často postihuje lidi ve věku do 40 let, nedochází k poruchám sluchu, avšak vzniká rotační závrať akutního nebo subakutního charakteru. Při úplném vestibulárním syndromu se objevují i ​​tonické úchylky a kompletní nystagmus, neboli nekontrolovatelný opakovaný menší pohyb očí.

Onemocnění může mít statickou i dynamickou formu podle toho, jaká charakteristika příznaků a klinických symptomů u člověka postiženého touto neuritidou převládá. Léčba onemocnění je konzervativní a užívají se antivirotika, a to dlouhodobě, obvykle až 3 týdny. Důležitá je také rehabilitace poté, co pominou vegetativní symptomy a je možný pohyb. Bohužel však onemocnění v mnoha případech způsobuje dlouhodobé problémy i po vyléčení a úplná úprava funkcí nastane jen ve třetině případů.

Neurinom nervoakustického nervu je poměrně častá nemoc tohoto důležitého nervu, přičemž jde o nádorové onemocnění nezhoubného charakteru, které se vyvíjí poměrně dlouhé období a nádor roste někdy i řadu let. Tento nádor tlačí na daný nerv, což způsobuje postupný progres příznaků, a to zejména problémů s chůzí a udržováním rovnováhy, ale zároveň se objevují i ​​problémy se sluchem, protože nádor postihuje obě nervová vlákna. Léčba spočívá v radiologickém odstranění nádoru gama nožem. Úspěšnost operace je poměrně vysoká, ale pokud se nádor diagnostikuje pozdě, obvykle již nelze obnovit sluchovou funkci nervu.

Neurofibromatóza sluchově rovnovážnému nervu je nemoc, při které dochází k patologickému zmnožení podpůrných buněk nervového systému, čímž vzniká také nezhoubný nádor v blízkosti nervu. Zároveň jde mnohdy o předzvěst jiných nádorových onemocnění, čemuž odpovídá i typický příznak doprovázející nemoc, kdy se na různých částech těla na konci nervů objevují menší nádory. Tyto nádory jsou však také nezhoubné. V tomto případě je třeba nemoc také řešit operačně, a to odstraněním shluků těchto buněk.