Jak se léčí meningitida, zánět mozkových blan? Léky, antibiotika

Prvním terapeutickým krokem je zvládnutí šoku a systémové hypotenze, která bezprostředně ohrožuje život pacienta. Podávají se intravenózní infuze krystaloidů.

Zajištění centrálního žilního přístupu a okysličených dýchacích cest je u pacientů s poruchou vědomí život zachraňující postup.

Základem léčby purulentní meningitidy je včasné zahájení antibiotické terapie.

První dávka širokospektrých antibiotik je empirická. To znamená, že i bez znalosti původce podáváme antibiotika podle klinického obrazu a předpokladu terapeuta.

Zahájení takové léčby musí být velmi rychlé, obvykle do 30 minut od přijetí pacienta do nemocnice.

Proto není čas a prostor na zdlouhavá vyšetření.

Pokud příznaky naznačují purulentní meningitidu, bez ohledu na původce se podává antibiotická léčba.

U dospělých bez imunodeficitu a u dětí od 3 měsíců věku se používají cefalosporiny III. generace. Jsou velmi citlivé na pneumokoky, a to i bez kombinace s vankomycinem nebo rifampicinem.

Při alergii na cefalosporiny se volí chloramfenikol. S opatrností lze zvolit také antibiotikum meropenem.

U kojenců do 3 měsíců věku je léčba posílena ampicilinem. V tomto věku je vysoké riziko, že původcem hnisavé meningitidy může být Listeria monocytogenes.

Rovněž se tato kombinace (cefalosporiny třetí generace a ampicilin) používá u pacientů starších 50 let a u osob s imunodeficitem, např. s diabetem, cirhózou jater nebo závislostí na alkoholu.

Antibiotická léčba se upravuje po vyhodnocení mikrobiologického vyšetření a identifikaci původce infekce.

Pokud se například jedná o pneumokokovou nebo meningokokovou meningitidu, podává se penicilin G.
Pokud se jedná o listeriovou infekci, kombinuje se ampicilin s aminoglykosidy.

Častou komplikací je alergie na ampicilin v anamnéze. Pak přichází v úvahu meropenem, vankomycin, linezolid nebo kotrimoxazol.

Zvláštní skupinu tvoří nozokomiální meningitida.

Jedná se o infekce způsobené bakteriemi, které žijí v nemocničním prostředí a přenášejí se rukama personálu. Nozokomiální infekce centrálního nervového systému jsou velmi časté u pacientů po neurochirurgických operacích, kdy je nutný ještě dlouhý pobyt v nemocnici.

Protože tyto bakterie jsou již zvyklé na nemocniční prostředí nasycené antibiotiky, mnoho běžných antibiotik ztrácí svou účinnost. Takovým bakteriím se říká multirezistentní. Jejich léčba je z terapeutického hlediska velmi obtížná.

Pro tyto typy bakterií existují antibiotika, která jsou chráněná. Jejich použití je omezeno pouze na tento případ. Takovým antibiotikem je například meropenem.

U pacientů s imunodeficitem je vysoké riziko postižení mening plísňovou infekcí. V tomto případě se aplikují antimykotika, konkrétně flukonazol. Při kryptokokové infekci se volí amfotericin B.

Délka léčby závisí na typu původce. U meningokoků, hemofilů a pneumokoků trvá intravenózní léčba 7 až 10 dní. U stafylokokové infekce je to 14 dní. Pokud se jako původce zjistí Listeria monocytogenes, léčba se protáhne na 21 dní.

Pokud je antibiotická léčba neúspěšná, přistupuje se k neurochirurgickému zákroku – drenáži. Taková situace nastává u stafylokokové meningitidy, která může být komplikací zavedeného zkratu do likvorových cest.

Podpůrná léčba purulentní meningitidy

I přes včasné zahájení antibiotické léčby se klinický stav pacienta může nadále zhoršovat. Zdánlivě nevýrazný klinický obraz může být i během léčby doprovázen poruchou vědomí, křečemi, paralýzou, sepsí a septickým šokem.

Proto by měl být každý pacient s purulentní meningitidou přijat na několik dní na monitorované lůžko na jednotce intenzivní péče.

Na takovém lůžku je pacientovi kromě antibiotické léčby podávána kortikoterapie (podávání kortikosteroidů ke kontrole otoku mozku), preventivní léčba křečí (benzodiazepiny a antiepileptika) a protišoková léčba s infuzemi krystaloidů. Mimo jiné se podává analgetická a antipyretická terapie při vysokých horečkách.

Pokud se porucha vědomí prohlubuje a nastává bezvědomí nebo dokonce kóma, je nutné pacienta napojit na umělou plicní ventilaci.

Progrese neurologických příznaků závisí na zvládnutí zvýšeného nitrolebního tlaku, při kterém se snižuje průtok krve mozkem (mozková perfuze). Zpočátku se adekvátní perfuze dosahuje správným polohováním pacienta zvednutím hlavy o 15 až 30 stupňů nad zbytek těla.

U pacientů, kteří nemají stabilní oběh, se používá infuze furosemidu a manitolu. Zajistí se tak odvedení přebytečné tekutiny a její vyloučení z těla.