Co je to Aspergerův syndrom? Život s Aspergerem: Má ho i vaše dítě?

Aspergerův syndrom patří mezi poruchy autistického spektra. Lze jej zařadit mezi lehčí formy autismu se zachovanou inteligencí.

Co je to Asperger a jaký život je s Aspergerem (v dětství či v dospělosti)?
Jak se projevuje a co můžete očekávat?

Postiženy jsou stejné oblasti jako u autismu, ale úroveň postižení je odlišná a má své specifické rysy. Tyto odlišnosti značnou měrou ovlivňují život dítěte nebo i dospělého a dělají ho "jiným".

Úroveň inteligence bývá normální až vysoká.

Co je Aspergerův syndrom?

Pojem Aspergerův syndrom zavedla v roce 1981 britská lékařka a psycholožka Lora Wing, která napsala také mnoho publikací o tomto onemocnění včetně autismu.

Název onemocnění byl pojmenován po jeho objeviteli, kterým byl vídeňský profesor medicíny a pediatr Hans Asperger (1906-1980). Ten pozoroval skupinu svých dětských pacientů s normálním a vyšším IQ, s určitými odchylkami chování od normy.

Tyto děti byly pohybově méně obratné, méně a zvláštně komunikovaly, měly introvertní chování samotáře, jejich zájmy vykazovaly určitý omezený stereotyp a repertoár zájmů a činností se opakoval.

Prvotně tento "soubor zvláštností" nazval "autistickou psychopatií".

Porucha autistického spektra

Aspergerův syndrom je porucha autistického spektra projevující se kvalitativními poruchami sociální interakce, komunikace a chování jako při autismu s normálním inteligenčním kvocientem, v některých případech až vysokým.

Tento syndrom je různorodý a nazývá se také sociální dyslexie nebo společenská porucha osvojování si.

Výrazně ovlivňuje způsob, jakým dítě komunikuje s okolím, a tím znemožňuje nemocnému navazovat vztahy s ostatními lidmi, což může mít za následek až vyčlenění jednotlivce z kolektivu a upevňování introvertního chování. Tyto problémy nevymizí, ale přetrvávají i v dospělém věku.

Neporušená inteligence dává lidem s tímto syndromem možnost života na úrovni normálního zdravého člověka, ale pro ostatní s chováním "podivína".

Uzavřenost před okolním světem, neschopnost společensky aktivního chování a nižší komunikativnost bývá v dospělosti jediným nedostatkem jinak normálně fungujícího jedince.

Jak se Aspergerův syndrom projevuje?

Projevy této duševní poruchy jsou různorodé, probíhající na více úrovních souběžně a ne u každého se projevuje totožně. Vzhledem k normální až vyšší inteligenci se symptomy stávají málo výraznými a viditelnými, což ztěžuje časnou diagnostiku onemocnění hlavně u dětí, které se teprve začínají učit mnoha věcem.

Sám Hans Asperger nazýval své malé pacienty "malými profesory".

Mnohdy se konečná diagnóza stanoví až po letech, v některých případech zůstává navždy skrytá. Onemocnění postihuje častěji chlapce než dívky v poměru 3:1, ale v poslední době se uvažuje nad tím, že u dívek je onemocnění lépe skryté a projeví se v pozdějším věku.

Poruchy sociální interakce (vzájemných mezilidských vztahů)

Většina dětí s Aspergerovým syndromem preferuje samotu, nemají mnoho kamarádů a nerozumí chování svých vrstevníků. Lidem se záměrně vyhýbají, ne protože by chtěly být samy, naopak tím velmi trpí.

Snaží se být společenskými a bojují pro ně s nepochopitelným vnějším světem, ale nedaří se jim to, z čehož bývají nejednou smutní. Ve společnosti se cítí být "jiní" než ostatní.

Nerozumí chování druhých, různým gestům, pohledům a řeči těla. Tyto sociální vztahy se pro ně stávají nesrozumitelnými, což vede k pocitům opuštěnosti, bezmocnosti, smutku a stažení se do pozadí.

V dětském věku právě pro neschopnost ze strany kamarádů a mnohdy až výsměch či šikanu vyčnívají z kolektivu a preferují vztahy k dospělým.

V nejednom případě se dítě stává přímo závislým na vztahu s jedním z rodičů. Rodiče se pro ně stávají jediným útočištěm, proto při včasné diagnóze je role matky nebo otce klíčová.

V dospělosti se naopak cítí lépe ve společnosti malých dětí. Jsou společensky izolováni a jejich život je pasivní bez motivace. Ve společnosti se necítí příjemně, rovněž určité situace v nich vyvolávají nepříjemné pocity.

Čím je těchto nepříjemných pocitů a zkušeností více, tím více se uzavírají do sebe. Introvertní způsob života se prohlubuje a časem ztrácejí většinu kontaktů s okolním světem.

Často trpí až sociální fobií – strachem ze společnosti, společenských událostí, a vyhýbají se místům s vysokým počtem lidí. Společenské akce jim působí stres, negativní pocity, strach a úzkost.

Kromě sociální fobie někteří jedinci mohou propadat i jiným fobiím jako například:

• antropofobie (strach z lidí),
• agarofobie (strach z otevřeného prostranství),
• autofobie (ze samoty),
• bakteriofobie (strach z bakterií),
• catagelofobie (strach z posměšků druhých lidí),
• cherofobie (strach ze zábavy),
• chiraptofobie (strach z doteků),
• decidofobie (strach z rozhodování se),
• didaskaleinofobie (strach z chození do školy),
• enosiofobie (strach z kritiky),
• klaustrofobie (strach z uzavřených prostor),
• ochlofobie (ze zalidněných prostor)
• a mnoho dalších, těžko vysvětlitelných fobií.

Poruchy na úrovni společenských aspektů komunikace s okolním světem

Vývoj řeči není u těchto dětí zpožděn, ale věku přiměřený. Komunikační dovednosti jsou na dobré, nejednou na velmi vysoké úrovni a mají dobrou slovní zásobu. Umí mluvit plynule, nemají problém mluvit rychle a ani pochopit, co bylo řečeno.

Jejich problém spočívá ve společenských aspektech komunikace a úzce souvisí se sociální interakcí popsanou výše. Nedostatek komunikace je úzce spojen s nedostatkem kamarádů, což se v raném dětství projevuje málomluvností.

Nedokážou začít, vést a udržet běžný rozhovor o každodenních (pro ně nezajímavých) věcech. Nemají však problém se složitějším rozhovorem ani na odborné téma, hlavně pokud je zaujme.

Převážně nadané děti s vyšším IQ tak mohou působit hloupě či nechápavě pro okolí a být terčem neopodstatněného výsměchu. Tyto odlišnosti vzhledem k tomu, že nejsou ani zdaleka hloupé, si se stoupajícím věkem začínají uvědomovat, čímž se prohlubuje izolace z důvodu uvědomování si svých odlišností.

Při komunikaci s jinými lidmi neberou ohled na to, jestli to druhého zajímá a zda je to společensky vhodné. Reakce okolí si nevšímají a ani je nezajímají. Málokdy dají prostor pro zpětnou vazbu, ostatní osoby nenechají domluvit a často skáčou do řeči.

Neumí odhadnout vhodný moment vstupu do konverzace.

Ony samy vedou dlouhé monology o svých oblíbených tématech, aniž by pozorovaly nezájem protistrany. Pokud mají nějakou svou zálibu nebo oblíbený předmět ve škole, dokážou na toto téma nasát enormně mnoho informací a stát se v dané problematice uznávaným odborníkem.

Pomyslná čára mezi vysokou odborností a fanatismem je však velmi tenká. Mohlo by se stát, že svému zájmu propadnou více, než se očekává.

Řeč bývá monotónní jako při recitování básně, uhýbají pohledem, hlavně při konverzaci. Mají problém s vyjadřováním v citové oblasti a s projevem citů jako polibek, pohlazení, vyjádření náklonnosti, ať už slovně nebo neverbálním způsobem. Lepší logika jde na úkor intuice a citů.

Někteří mají problém pochopit symbolické nebo dvojsmyslné výrazy. Některé metafory a vtipy berou doslovně, což je může dovést k tomu, že budou mezi vrstevníky atakováni posměšky. Mate je sarkasmus, humor, kterému nerozumí.

Někdy si možná i vy řeknete, jak může být to mé dítě tak hloupé, že nepochopí tak jednoduchou a banální věc, přestože po inteligenční stránce je v pořádku a občas vyniká.

Poruchy na úrovni vnímání a představivosti

Úroveň znalostí těchto dětí je přímo vysoká. Nemají nejmenší problém s vnímáním faktů, odborných témat, matematických úkolů.

Totéž se nedá říci o vnímání abstraktních věcí a jejich chudé představivosti. Dětem to může dělat problémy ve škole během vyučování výtvarné výchovy, náboženství, na karnevalech nebo na branných cvičeních.

Děti s Aspergerovým syndromem dávají přednost dosud zažitým způsobům a nedostatek představivosti je třeba chápat jako neschopnost nacházet alternativní řešení nějakého problému.

Vyvedení dítěte z běžně zažité normy vede ke stavům úzkosti, plačtivosti, deprese a opětovného uzavření se do sebe. Jednoduše řečeno: vyvádí ho to z míry a navozuje nepříjemné pocity.

U nejmenších se to projevuje preferováním nějaké rutiny, například usínání v noci se stejnou hračkou, kdy novou netoleruje, pojídání z téhož talíře a se stejnou lžící nebo chození do školy stejnou cestou.

V pozdějším věku se to projevuje předem stanoveným harmonogramem a jeho dodržováním. Při náhlé, neočekávané změně plánů to stejně jako maličké děti vyvede starší dítě z míry a způsobuje mu to nepohodlí a smutek.

Jakákoli změna v životě, ať už je to zpoždění, společenská akce, změna bydliště, bývají pro jedince s Aspergerovým syndromem mimořádně stresující. Podobné rysy vidíme u lidí s obsedantně kompulzivní poruchou, avšak ve vyšší míře s těžšími pocity při změně zažitého.

Obsedantně-kompulzivní typ chování bývá u mnoha dětí s Aspergerem jejich sekundárním rysem.

Vynikající logické myšlení jim však nedovoluje pochopit kontext jako zdravému člověku. Autisté jsou více zaměřeni na detaily, okolní signály, kterých si zase zdravý člověk nemusí všimnout. Z těchto úlomků si v hlavě skládají celek po opakovaných myšlených rozborech. Konečný výsledek má ovšem vyšší výslednou cenu. Pro neustálé zaměřování pozornosti na myšlené ztrácejí koncentraci ve škole, na přednáškách, v zaměstnání.

Autisté musí logicky a vědecky pochopit a přijít na to, co zdravý člověk pochopil z nějakého signálu či symbolu (intuitivně).

Dá se Aspergerův syndrom léčit?

Léčba Aspergerova syndromu není možná. Jedná se o vývojovou, genetickou poruchu (anomálii) v pravé hemisféře. Ti, co se s tímto onemocněním narodili, s ním i zestárnou.

Život člověka s Aspergerem lze ovlivnit výchovou a učením se sociální interakce a správné komunikace. Děti a lidé s Aspergerem navzdory výše uvedenému vedou plnohodnotný život. Rizikový je pubertální věk, kdy je třeba zvýšit opatrnost, aby se frustrace, izolace a samota nestala důvodem sebevraždy vnitřně smutného dítěte.

Jak lze stanovit diagnóza?

Vzhledem k relativně normálnímu nástupu řečových schopností v přiměřeném věku dítěte se Aspergerův syndrom v nízkém věku diagnostikuje jen velmi obtížně.

Děti v tomto věkovém období se nijak výrazně neliší od vrstevníků. První náznaky jsou patrné v předškolním věku, kdy je dítě poprvé v kolektivu. Ani tyto známky však nejsou směrodatné pro konečnou diagnóz Aspergera.

Na konečnou diagnózu je nutná anamnéza poruch ve všech oblastech výše uvedené triády, která je u dítěte pozorována delší dobu. Většinou se za delší dobu pokládají léta.

Když se chování dítěte nemění, má zažité stereotypní znaky chování a izolovanosti v kolektivu, je třeba navštívit obvodního lékaře. Je třeba mu popsat konkrétní podezření a následně vyhledat psychologa, který po několika sezeních diagnózu buď potvrdí nebo vyvrátí.

Možná jste nevěděli:
Vzhledem k tomu, že se jedná o mozkovou anomálii, je možné i vyšetření SPET (single photon emmision thompgraphy), kde se jednoznačně prokáže nesouměrnost stavby mozkových hemisfér. Pravá polovina mozku, na rozdíl od zdravých jedinců, má jinou stavbu.

Co dělat, když má vaše dítě jasně stanovenou diagnózu?

Hlavně nezoufejte! Počet dětí s diagnózou autismus a Aspergerův syndrom sice enormně stoupá, ale správným přístupem k tomuto onemocnění se dá hodně zvrátit. Aspergerův syndrom je však málo nápadný.

Potíže nastávají hlavně v pubertálním věku. Základní problémy při Aspergerově syndromu, zejména při potvrzené diagnóze, jsou v převážné míře ovlivnitelné. Spousta odborníků si stanovila diagnostická kritéria Aspergerova syndromu.

• Prvořadá je role rodiče. Jak bylo již v článku napsáno, vazba dítěte na jednoho z rodičů bývá nadstandardní. Rodič je osoba, které dítě věří a bere ho jako autoritu. Pokud se dítěti naplno věnujeme od útlého věku nebo stanovení diagnózy, umíme mu pomoci do určité míry překonat překážky a zábrany spojené se sociální interakcí. Dítě je třeba učit správné komunikaci, hlavně mu opakovaně vysvětlovat, co je vhodné sdělit.
• Navzdory problémům s představivostí se tento bod netýká všech nemocných. Nejeden Asperger je spisovatelem, umělcem, básníkem, malířem či hudebníkem. Rovněž se mohou stát uznávanými vědci či nositeli Nobelových cen.
• Významnou roli sehrává i zkušený psycholog, který má zkušenosti s dětmi s Aspergerovým syndromem, případně autisty. Pokud si dítě k němu vytvoří pozitivní vztah, máme téměř vyhráno.
• Psycholog usměrňuje dítě na profesionální úrovni a pokud dítě spolupracuje, je to cesta k úspěchu. K dispozici jsou také speciální soukromé školy. Je na úvaze lékaře a psychologa, zda je pro dítě tato škola vhodná nebo je lepší vzhledem k jeho stavu navštěvovat jinou školu než dosud.

Otestujte se