Eutanazie znamená dobrou smrt: Co to je a jaký je právní a etický pohled?

Eutanazie pochází z řeckého eu thanatos a lze ji přeložit také jako dobrá smrt. Ve většině zemí je eutanazie ve smyslu ukončení života na žádost pacienta nezákonná.

Je zakázáno ukončit život pacienta, a to i v případě, že pacient trpí nevyléčitelnou nemocí, bolestmi a mnoha zdravotními komplikacemi. Dokonce i asistovaná sebevražda ve smyslu poskytnutí látky k ukončení života je většinou nezákonná, i když si pacient látku podá sám.

Obě metody vedou k předčasnému ukončení života. Proto se jedná o nezákonné činnosti, které jsou posuzovány stejně jako vražda.

Pacient v těžké nemoci má však právo léčbu odmítnout, čímž se přiblíží své smrti. Zároveň má právo na to, aby mu byly ulehčeny bolesti a příznaky jeho nemoci.

V rámci Evropy je eutanazie legální v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, Španělsku a Švýcarsku.

Starověk a první názory

Již v dobách antiky šlo o vykoupení a ukončení utrpení. I zde však byli filozofové ve svých názorech rozděleni. Hippokrates měl jiný názor a byl zásadně proti jakékoli formě, ať už v podobě aktivní pomoci, nebo pasivní nepomoci.

Platón, Aristoteles a stoikové se přikláněli spíše k pozitivnímu pohledu na eutanazii. Jejich názor hovořil o přirozené smrti pro nevyléčitelně nemocné a slabé a také o usmrcení těch, kteří mají zlou, nemocnou a nevyléčitelnou duši.

Seneca dokonce hovoří o eutanazii pro ty, kteří musí čelit ponížení, strachu z budoucnosti, nemoci a stárnutí. Smrt je v tomto případě čestná, pokojná a statečná.

V antice se ještě setkáváme s pojmem mors voluntaria. Jak název napovídá, jde o dobrovolnou smrt. V tomto případě se jedná o dobrou a pokojnou smrt, která má morálně a eticky vyřešit patovou situaci. Patovou situací se v tomto případě rozumí nevyléčitelná nemoc, nelidské životní podmínky nebo obrovská rána osudu.

Zneužití eutanazie

Během druhé světové války docházelo k neustálému zneužívání a ohavnému ukončování života nevinných dětí nebo dospělých.

V nacistické propagandě Adolfa Hitlera totiž eutanazii podléhalo pouze zachování silné a zdravé lidské bytosti. Ostatní byly považovány za zbytečné nebo dokonce příživnické.

Tak byly zabíjeny znevýhodněné děti, a to krátce po narození. K usmrcení se přistupovalo v případech duševních a tělesných chorob.

Systém z nich neměl prospěch. Stály peníze a prostředky, které měli využít Hitlerovi vyvolení. Eutanazii považoval Hitler za milost. Měla být považována za privilegium a dar ostatním.

Eutanazie v současnosti

Současná medicína se zaměřuje pouze na záchranu života a zmírnění příznaků nemoci, ulevuje od bolesti.

Ještě v první polovině minulého století byla eutanazie poměrně často poskytována každému vážně nemocnému pacientovi. Byla vnímána jako zmírnění těžkého průběhu nemoci a způsob, jak pacientovi pomoci ke klidné smrti. Poté se zdravotníci zaměřili spíše na prodloužení života, jeho obnovu a uzdravení.

K tomu přispěly objevy léků, léčebných postupů a dokonce i moderních přístrojů. Pravidlem a mottem se stalo co nejvíce prodloužit pacientův život, i když už mu ho nemůžeme zachránit.

Lze říci, že zatímco v minulosti byla smrt vnímána jako přirozená součást života, dnes je vnímána jako nepřítel, se kterým je třeba bojovat.

Existuje také několik významů pojmu

Vnímání eutanazie je chápáno různě. Svým způsobem jde také o přirozenou smrt, sebevraždu nebo asistovanou sebevraždu.

Eutanazie je také považována za zmírnění těžkých příznaků nemoci, umrtvení bolesti, a tím za klidný doprovod důstojné přirozené smrti. Jedná se o pomoc a podporu zdravotnického pracovníka během procesu umírání. I tato forma je však většinou nezákonná.

Zahrnuje také vysazení léčby určené k prodloužení života dlouhodobě nemocného. V tomto případě hovoříme o dobrovolné eutanazii.

Obecně ji lze rozdělit na pasivní a aktivní eutanazii. Pasivní se vyznačuje neposkytnutím léčby, přerušením podávání potřebných léků nebo odnětím dýchacího přístroje.

Aktivní eutanazie je již přímým a záměrným jednáním s cílem ukončit život pacienta. Může být přímá, když lékař podá pacientovi látku, která ukončí jeho život. Nepřímá je tehdy, když podání uspávacího léku vede k rychlejšímu příchodu smrti.

Etický kodex zdravotnických pracovníků

Posláním zdravotnického pracovníka je pomáhat lidem a pečovat o ně. Má ho vykonávat s hlubokým lidským vztahem k člověku.

Povinností zdravotníků je zachovávat život, chránit, podporovat a obnovovat zdraví, předcházet nemocem a zmírňovat utrpení bez ohledu na národnost, rasu, náboženství, sexuální orientaci, politickou příslušnost, sociální postavení, morální či intelektuální úroveň nebo pověst pacienta.

Etický kodex nedovoluje ukončit život pacienta žádným způsobem.

Zdravotnický pracovník má však také povinnost pečovat o zdraví jednotlivce a společnosti v souladu se zásadami humanity, v duchu úcty k lidskému životu od jeho počátku až do konce, s respektem k důstojnosti lidského jedince.

Zachování života

Hovoří etický kodex o zachování života za každou cenu, nebo o důstojném odchodu bez zbytečného prodlužování aktuálního utrpení pacienta? Záleží především na rozhodnutí pacienta.

V případě léčby je povinnost zdravotníka jasná. Pacientovi má být poskytnuta lékařská pomoc. Důležité je pravdivě a jasně vysvětlit pacientův stav, možnosti léčby a další postupy.

Vždy je vhodné poskytnout pacientovi písemný souhlas a informace o jeho zdravotním stavu. V případě, že pacient odmítá léčbu, což by mělo za následek smrt, je třeba učinit prohlášení.

To slouží také jako ochrana lékaře. Pacient v něm prohlašuje, že se vzdává jakékoli léčby. Také potvrzuje, že si je vědom následků takového jednání.

Odmítnutí léčby je třeba odlišit od eutanazie. Pacient nepodniká aktivní kroky směřující k sebevraždě. Pouze nesouhlasí a nepodstupuje léčbu, která je mu doporučena.

Výjimečné případy

Existují však i případy pacientů, kteří trpí např. duševní chorobou, neuvědomují si důsledky jednání a nedokážou situaci jasně posoudit. V těchto případech je vhodné obrátit se na soud.

Známe také pojem distanze, který je opakem eutanazie. Jedná se o případy, kdy je pacient uměle nebo dokonce násilně udržován při životě čistě umělými prostředky.

Hovoříme o umělém prodlužování utrpení. V tomto případě je člověku zabráněno odejít ze světa, přestože jeho stav k tomu nesporně směřuje.

Léčba nepřináší pacientovi žádný prospěch ani úlevu. Naopak zvyšuje jeho bolest a utrpení.